Očima Marka Táborského
Čtvrtfinále za dveřmi: Pět věcí, co je třeba zlepšit
13.05.2015 16:00 Analýza
Je to zvláštní paradox. Fotbaloví reprezentanti mohou těm hokejovým minimálně v jednom ohledu závidět. Ač jsou ve světovém žebříčku až na 18. místě (dříve bylo mnohem hůř), často čelí drtivé kritice a mnohdy i pískotu z řad fanoušků. Hokejisté jsou při mnohem menší konkurenci pátí a mohou si užívat mnohem pohodovějšího luxusu. Přitom i v jejich případě není nic tak růžové, jak možná zpoza růžových brýlí vypadá.
Hokejový národ se dá charakterizovat jako přísně nostalgický. Nagano, zlatý hattrick, nečekané triumfy z Rakouska a Německa... Na všechny tyto roky se s oblibou vzpomíná. Na tom není nic špatného. Jenže právě memento zlatých časů často přehluší aktuální trable. Neúnavná víra v úspěch je obdivuhodná věc, hrozí však kruté vystřízlivění z hokejové euforie. On-line deník TÝDEN.CZ analyzoval hru českého týmu a vybral pět klíčových aspektů, které je třeba před čtvrtfinále s Finy zlepšit. Jinak může euforie odvanout daleko na chladný sever.
Zmatky v obraně
Zlaté české ručičky, hokejová vyčůranost. To, co dříve hru českého týmu zdobilo, je v současné době tak trochu brzdícím aspektem. Kroužení ve vlastním obraném pásmu, přebytečné nahrávky s očima, které čas od času spoluhráči nedokáží rozluštit. Složitou kombinací často připraví čeští hokejisté šanci svým soupeřům. Přitom úplně zbytečně. "Hru v obraně musíme zjednodušit. Hráči o tom ví," prohlašoval po duelu s Německem Vladimír Růžička.
Se Švýcary chyb ubylo. Jenže ve čtvrtfinále čeká na hráče úplně jiný kalibr, tým, který kombinační prohřešky trestá mnohem tvrději. Nutná je i lepší spolupráce s vracejícími se útočníky, kteří čas od času zapomenou v útočném pásmu nebo se nečekaně odeberou na střídačku. Není čas na stýskání, že týmu chybí defenzivně ladění forvardi typu Hanzala či obětavci po vzoru Tomáše Plekance. Tento problém je třeba vyřešit dřív, než bude příliš pozdě.
Přímočarost
Hra Kanady, Spojených států, ale třeba Švýců by mohla být v tomto ohledu pro český tým kvalitním studijním materiálem. Po získání puku existuje pouze jeden směr, kterým se hokejisté těchto zemí mohou vydat - přímo k bráně soupeře. Jenže čeští hokejisté dost často volí úplně opačnou cestu.
Rozjetou situaci zbytečně zbrzdí, podívají se za vlastní branku, vymění si několik přihrávek ve vlastním pásmu. Mezitím se soupeři stihnou zformovat a začíná složité dobývání útočné modré. Jde přitom o dlouhodobý problém. "My si ten hokej neustále komplikujeme. Chybí přímočarost," prohlásil na loňském šampionátu v Minsku Vladimír Růžička. Jako by jeho svěřenci byli nepoučitelní.
Tah na bránu
Když to nevyšlo jednou, vytvořili si další a další šance. Proti Francouzům, Rakušanům, Němcům a částečně i Švýcarům tento přístup fungovat může. Jenže ve čtvrtek tolik šancí nebude. Finové mají obranu z ocele. Soupeři jim v přesilovkách nedokázali dát jediný gól! Neuvěřitelnou statistiku podtrhuje rekord brankáře Pekky Rinneho, jenž na šampionátu stanovil nový rekord - gól nedostal 239 minut (což je délka téměř čtyř hokejových zápasů).
Přesilovky, které byly navíc během úvodu šampionátu velkou českou zbraní, už Růžičkovým svěřencům tolik nejdou. Soupeře sice umí zamknout v obranném pásmu, jenže chybí střely. A zejména rány tzv. "z první". "Musíme mít hodně hráčů před bránou, střílet tak, aby toho brankář moc neviděl, a dorážet," burcuje téměř po každém utkání (neúspěšně) Růžička. I on ví, že Rinne bude obrovskou překážkou. "Když puk vidí, je těžko překonatelný," prohlásil trenér.
Tvrdost
Nesmírně těžké zápasy se Švédy a Kanadou ukázaly, že když Češi přitvrdí, soupeře dokáží (alespoň na krátkou dobu) rozhodit. Jenže tento aspekt pomalu z hry domácího týmu vymizel. Před bránou žádné velké přetahování neuvidíte, mantinely zaduní spíše sporadicky.
Vrcholem všeho je pak fakt, že se spoluhráčů musel (už třikrát!) zastat Jaromír Jágr. Pan Nedotknutelný. Sáhnout po něm podobně v zámoří, během chvíle by "přijel vlak" a drzého soka by jakýkoliv spoluhráč srovnal. I fakt, že se v Praze musí hvězdný veterán bránit sám, není zrovna pozitivní.
Klid
Chvílemi to působí, jako by v pražské O2 aréně hráli hokejisté raději v ponuré a tiché atmosféře, jaká zde tradičně panovala během zápasů místní Slavie. "Pro kluky to není žádná sranda, hrají před sedmnácti tisíci fanoušky, všichni mají velká očekávání," prohlásil Růžička po utkání se Švýcary, v němž už paradoxně o nic nešlo. A podobná tvrzení jsou slyšet z úst hráčů i trenéra hodně často.
Touha nezklamat desetitisíce fanoušků v hale a další stovky tisíc v republice hráče někdy až zbytečně svazuje. Přitom na hokejisty (až na čestné výjimky) nikdo nepíská, nebučí, nenadává tak, jak je to zvykem při utkáních fotbalové reprezentace. Je těžké udržet tep v normálu. "I když jsem kliďas a na střídačce i během zápasu se snažím nejít s nervama moc dolů nebo nahoru, tady mám husinu. Tohle se stává párkrát za život. Jsou to věci, na které se nezapomíná," prohlásil kapitán Jakub Voráček. Pokud se však čeští hokejisté nenajdou potřebný herní klid, mohou krásné vzpomínky hodně zhořknout.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.