Strážní andělé paralympioniků aneb Když se pokazí vozík a protéza

Taková funkce na olympiádě chyběla. Zatímco trenéry a fyzioterapeuty potřebují jak zdraví, tak tělesně hendikepovaní sportovci, potřeba techniků a opravářů začala být cítit až se startem paralympijských her. V dílně mají téměř neustále pohotovost.

Pilky, vrtačky, šicí stroje, šroubováky a spousta dalšího nářadí. To vše potřebují technici v brazilském Riu, aby mohli v případě potřeby vypomoci hendikepovaným sportovcům. Třeba mauricijskému plavci Victoru Scodymu.

Měl problém se svou protézou. Zdála se mu v jednom místě příliš uvolněná, v jiném naopak moc utažená. Zdánlivá malichernost mu přivodila bolest zad. A tak musel nastoupit speciální "lékař" Julian Napp, paralympijský technik.

Jak se připojím na internet? Kde se mám najíst? A kde je opravna? Tyto tři věci podle listu New York Times zajímají paralympioniky nejvíc. Servisní středisko má pod patronátem už od her v roce 1988 německá firma Ottobock. Je nezbytné stejně, jako kvalitní jídlo. Jen málokterý atlet si dokáže představit, jak by podal nejlepší výkon bez vyladěných "pomocníků".

Nejčastějším problémem bývají vypuštěné pneumatiky u invalidních vozíků (do středy se tak stalo ve 2.245 případech z celkových 2.727 oprav) v pohotovosti je i svářečka, s níž opravují nejrůznější defekty. "Samozřejmě bych byl raději, kdyby ta čísla byla menší. Znamenala by méně problémů. V ideálním případě bychom tady hráli jen karty," říká Franzel. Služba je všem poskytována zdarma. Jen málokterá reprezentace s sebou vozí vlastí techniky.

Často rozhoduje hlavně rychlost. Někteří totiž dorazí jen těsně před závodem, bez pomoci mechaniků by pro ně mohl čtyřletý cyklus plný tréninků skončit zklamáním. Technici samotní se s úsměvem přirovnávají k mechanikům formule 1. V ledasčem to ale mají ještě těžší. Neví, s čím za nimi sportovci přijdou, každá pomůcka může být jiná. Stejně jako jazyk sportovců.

"Kdykoliv se otevřou dveře, přijde nějaké překvapení," usmívá se Peter Franzel, jenž má ve firmě Ottobock na starost celkovou organizaci. Pod sebou má experty z devětadvaceti zemí světa, kteří se dohromady domluví šestadvaceti jazyky. Každý den zpracují minimálně sto závad. Často musí improvizovat.

Když mají jmenovat největší oříšek, se kterým se dosud setkali, shodnou se na přání britské cyklistky Sarah Storeyové. V ruce držela tenký kus kovu, který odpadl z jejího kola. Problém byl, že nevěděla, odkud se vzal. I s tím si mechanici poradili a cyklistka jim pak mohla přijít poděkovat se zlatou medailí na krku.