Královnino velkolepé sbohem, Isinbajevová v šlépějích Špotákové

Jeden, dva, tři... třicet! Na "domácím" stadionu v Lužnikách toužila dosáhnout na jednatřicátý přepis rekordních análů. Ruská tyčkařská legenda Jelena Isinbajevová na něj nedosáhla, přesto svou veleúspěšnou kariéru přerušuje tak, jak byla vždy zvyklá. Nadšeným fanouškům dala sbohem z tyčkařského trůnu. Možná na několik měsíců, možná již naposledy.

Rozloučila se tam, kde před patnácti lety zažehla svou veleúspěšnou, avšak místy trnitou kariéru. V úterý její jízdu jistě sledovalo mnoho fanoušků, kteří byli na olympijském stadionu v Lužnikách přítomni i v roce 1998, kdy zde triumfovala na olympijských hrách mládeže. Tehdy hbitá Ruska překlenula bez potíží čtyřmetrovou laťku, letos si věřila na o 1,07 metru vyšší výkon.

Sedmadvacátý zápis do atletické knihy rekordů se jí však nepodařil. Slzy? Ale kdeže! Isinbajevová se rázem proměnila v personifikovanou radost, křepčila s ruskou vlajkou, místním maskotem, poslední mítink před pauzou si užila do poslední kapky. "Je to můj domácí stadion, mé publikum. Všichni mi tu hrozně pomohli," děkovala poté mistryně světa, která přitom čekala na zlatou medaili pod širým nebem nezvykle dlouho - téměř pět let.

Zpětně lze najít i pravděpodobný důvod nečekaného úpadku. Isinbajevové chyběl mateřský trenér Jevgenij Trofimov, ke kterému se v roce 2011 s povděkem vrátila. "Bylo to jako návrat marnotratné dcery. Je to jako můj druhý otec. A rodiče odpouštějí svým dětem," prohlásila tehdy o trenérovi, s nímž obnovila přetrhané citové vazby. "Ani nemusím mluvit a pochopím, co ode mě žádá," tvrdí.

Právě k Trefimovovi vedly i první kroky atletky po vítězství na mistrovství světa. "Tohle je opravdový kouč," pyšně ukazovala prošedivělého trenéra. "To on mě vzkřísil ze všech problémů a zranění," tvrdila nadšená Isinbajevová, držitelka devíti zlatých medailí z nejprestižnějších atletických mítinků (2x olympijské hry, 3x mistrovství světa, 4x halové MS).
Přehnaný sentiment však brzy vystřídalo sebevědomí, typická součást ruské tyčkařky.

"Jsem tyčkařská královna, ochozy patří mně," libovala si Isinbajevová. Typický obrázek, kdy si jednatřicetiletá atletka povídá se svou tyčí a pohledem paralyzuje laťku před případným pádem, však budou muset její fanoušci na nějakou dobu oželet.

Přednost totiž dostala rodina, sportovkyně již nehodlá nadále poslouchat tikání biologických hodin a zatoužila po dítěti. "Moc si přeji potomka, proto mě to bude stát minimálně příští sezonu," říká Isinbajevová, která podobně jako česká oštěpařka Barbora Špotáková odchází z atletické scény na mateřskou na absolutním vrcholu.

Trojnásobná nejlepší atletka světa se v jednatřiceti letech nevzdává možného návratu, ač by jí bylo na vytoužené olympiádě v brazilském Riu již čtyřiatřicet let. "Zkusím se vrátit. Definitivní konec by přišel pouze ve chvíli, kdy bych zjistila, že se nemohu vrátit na někdejší úroveň," slibuje živoucí legenda tyčkařské disciplíny.

Za sebou prozatím nechává v tuto chvíli neotřesitelný rekord ve výši 5,06 metru. "Nebudu pryč navždy, prostě si dám pauzu," věří Isinbajevová.