Podmol o svém životě: Další adrenalin? Stačí mi děti

Hranici mezi životem a smrtí se přibližuje častěji, než běžný sportovec. Freestyle motocrossař Libor Podmol (30) platí za jednu z největších hvězd současné scény. Ač strávil Vánoce v nemocnici, rychle se uzdravil a opět myslí na titul mistra světa.

Máte něco, čím jste si kompenzoval nedostatek adrenalinu během dvouměsíční léčby zlomené hlezenní kosti?

Moje děti, to je můj adrenalin od sedmi do sedmi. Ale jinak ne, věnoval jsem se léčbě a rodině, další adrenalinový věci nevyhledávám.

Rozhodčí Jason Moriarty o vás přitom ve filmu Zítra bude líp prohlásil, že z vás přímo sálá energie a připadáte mu jako na drogách. Byl jste takový už odmala?

Maminka říkala, že jsem byl hodný dítě. Možná to přišlo až v pubertě. Já jsem v normálním životě klidnej člověk, svou hyperaktivitu si vybíjím právě na motorce. Díky tomu to tak vypadá. Dřív jsem byl navíc ještě takovej šílenej malej střelec, pořád padal a působil trochu šíleně.

Zvládal jste školu?

Dokázal jsem si to tak zařídit, že jsem vysvětlil svoji milované mamince, že se budu živit freestyle motokrosem, hned na střední škole jsem si zařídil dálkové studium, abych mohl trávit víc času na motorce.

Jak vzpomínáte na své dětství?

V pohodě, jezdil jsem po závodech a mládí jsem si zařídil tak, jak jsem chtěl.

Jak se s vaším trénováním vyrovnávají sousedé?

Jezdím přímo za barákem, a musím říct, že jsou úplně zlatí. Nikdo mi nic neřekl a to už tam jezdím pár let. Už tam ale neskáču na hlínu, to jsem zrušil asi před dvěma roky. Když jsem se šel jednou přes vesnici po tom, co si za mnou přijelo zajezdit pět kamarádů, a na všech sklech aut byl nános prachu, tak jsem si řekl, že to asi není úplně nejlepší nápad. Snažím se jezdit dopoledne, když jsou všichni v práci, ale když jsou velké závody, tak jezdím, co to dá.

Kolikrát za den skáčete během tréninku motorku do molitanové jámy?

Když je dobrý trénink, tak třeba třicet skoků. To zabere tak tři hodiny a pak už je člověk úplně vyřízenej. A to jsem ještě natrénovanej, většina lidí dokáže udělat deset patnáct skoků a pak se z toho dostává dva dny.

Je hlavní umět padat?

Jo, ale ne že bych doma skákal z okna na hlavu. Je to o zkušenostech, to je myslím moje výhoda. Zatím se mi za celý život nestalo žádné zranění, které by mě omezovalo v pohybu. Mám to srovnanější v hlavě, než když jsem byl mladší. Teď toho mohu využít a dosáhnout ještě nějakých dalších výsledků.

Pomáhá vám i sportovní psycholožka. Obohacujete se navzájem? Třeba tak, že byste ji vysvětlil, jak se mají jiní sportovci zbavit strachu?

Pro ni strach ani tak neexistuje. Je to špatná věc, dělá to naše podvědomí, které o jakýchkoliv našich pochybnostech říká, že dopadnou nejhůř, jak to jen jde. Snažím se to nějak zastavovat. Myslím si, že jsem její oblíbenec, že mě má ráda (smích).

Kdy jste zjistil, že vás freestyle motocross dokáže uživit?

Asi hned v prvním roce, co jsem začal jezdit. Měl jsem pár exhibic a zjistil jsem, že jsou nějaký týpci na světě, co se tím živěj a vypadají, že se mají docela O.K. Tak jsem si řekl, proč ne já? Já taky budu jeden z těch, co z toho budou žít.

Jaké vztahy panují mezi jezdci? Jste kamarádi?

Kolem světa mám pár přátel, na které se mohu spolehnout, kdykoliv se něco stane. Pomůžou, i kdyby je to muselo stát nějaké úsilí. Zemřelo nám už spousta kamarádů. To nás spojuje dohromady o to víc. A když pijeme, tak většinou na ně.

Jste zadobře i s českými závodníky?

Začínali jsme tady s Martinem Koreňem, s nímž jsem prožíval první teenagerovský párty po Praze a začínal s motokrosem. Takový ten guru, který mi ukázal základy, byl o trochu starší Petr Kuchař. S ním jsem toho tolik nepropařil, ale o to větší respekt k němu chovám, díky němu jsem začal skákat. Pak je tady zase o generaci mladší Petr Pilát, s nímž se potkávám na závodech, ale zase jezdí s tatíkem, takže se tak často nepotkáváme. A pak šílenci z Moravy, to je kapitola sama pro sebe. Franta Máca z Třebíče u mě skoro bydlí, ale teď je naštěstí na půl roku v cirkusu.

Freestyle motocrossu se věnuje i několik odvážných žen. Nenastala už doba na to vytvořit dámskou kategorii?

To je jako, kdyby se v MotoGP udělala třída "dámy". Na to by se asi nikdo nekoukal.

Používáte motorku i k normální dopravě?

Od loňska mám Harleye, takže si sem tam probublám po okolí. A občas ho použiju během zácpy. Silniční motorku ale nemám, myslím si, že je to mnohem nebezpečnější s ní projet Prahu, než skočit dvojitý backflip na motorce. Kdyby nebyly zácpy, tak jsem pořád v autě. Na Harleye si sednu, když si chci vyčistit hlavu a pokochat se.

Nelákají vás šílenosti, jaké předvádí bývalí úspěšní závodníci Robbie Maddison či Travis Pastrana? Třeba přeskočit Korintský průplav?

Mám plán, že pokud všechno půjde dobře, budu jezdit na této úrovni závody ještě tři až pět let. A právě tohle je další meta, které bych chtěl dosáhnout. Dvakrát do roka natočit nějaký super video a udělat ze sebe jméno nejen jako freestyle motocrossař, ale celkově motorkář, abych s tím mohl pracovat třeba do padesáti a nemusel se stresovat na závodech.

Neděsí vás to?

Ne, už to plánuju, chtěl jsem zkusit spoustu věcí, třeba skok z paneláku na panelák, přeskočit Vltavu. Většinou to ztroskotalo na tom, že by se nám to nevyplatilo.

Přiznal jste, že vás láká rallye Dakar. Kdy dočkáme vašeho startu?

Chtěl bych si to nejdřív zkusit jako spolujezdec v autě, abych se podíval. Můj otec jel Rallye Paříž-Dakar, teď se jezdí v Jižní Americe. Na závod se kouká celý svět, dá se jet na motorce i v autě, ale je na to potřeba delší příprava. A teď je pro mě freestyle motocross pořád číslo jedna.

*V čem by chtěl být jako jeho tragicky zesnulý otec?

*Co se změnilo po narození jeho dvou dětí?

*Jak se dá uživit freestyle motocrossem?

*Jaké kanadské žerty si dělají s ostatními jezdci na afterparty po závodech?

*V čem cepuje svého bratra Filipa?

*Má problémy s rozhodčími? 

*Proč ženy nemohou jezdit freestyle motocross na nejvyšší úrovni?

Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v aktuálním vydání časopisu INSTINKT, které vychází ve čtvrtek 5. března.