VIDEO: Když se perou bratři v triku

Stejný dres a stejný cíl ještě nutně nemusejí znamenat vzájemné sympatie. Své by o tom mohli vyprávět sportovci, které napadl spoluhráč.

Čerstvý případ ukázkové týmové strkanice předvedli před týdnem Emmanuel Adebayor s Nicklasem Bendtnerem z anglického Arsenalu. V nepovedeném utkání proti Tottenhamu, které Arsenal prohrál 1:5, od sebe fotbalisty odtrhl kapitán William Gallas až poté, co dánský útočník inkasoval od kolegy úder hlavou do těla. Co konflikt vyprovokovalo, není jasné, ale disciplinární komise za pomoci televizních záznamů případ ještě řeší.

Kamerám skrytá, ale přesto medializovaná byla i dva týdny stará bitka fotbalových brankářů španělské La Coruni. „Šel jsem ze sprchy, Munua ke mně přišel a řekl: ,Na co tak civíš?‘ A dal mi pěstí," popsal konflikt Dudu Aoute, jehož tvář od té doby zdobí šest stehů. Gustavo Munua se omluvil: „Byla to chvíle šílenství. Nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo dojít tak daleko."

Frustrace a boj o post

Podobné incidenty se dějí poměrně často. Kluby však, je-li to alespoň trochu možné, chování svých hráčů kryjí. Nikdo nestojí o negativní reklamu, a prohřešek se proto řeší uvnitř klubu. Proč ale k násilnému chování mezi spoluhráči vůbec dochází?

„Jedním z důvodů agrese může být boj o post. A k tomu se mohou přidat další aspekty - nervozita, frustrace nebo pouze to, že napadený je agresorovi nesympatický," tvrdí sportovní psycholog Jiří Žalský a připomíná, že násilí je časté v kolektivních a kontaktních sportech. Ani TÝDEN nenašel žádný případ rvačky šachistů či stolních tenistů.

O agresi mezi spoluhráči ví své i fotbalový kouč Petr Uličný. „Stalo se to nesčetněkrát, jména ale nechtějte," říká. Jako trenér prý nikdy nedopustil, aby na pěsti došlo před ním, ale zjistil, že modřina pod okem jednoho hráče pochází od pěsti druhého. „Když se mi kluci pokopali a byla z nich cítit agrese a velká zloba, zařval jsem, ukončil trénink a šli běhat," líčí recept na vychladnutí horkých hlav. V jeho trenérském arzenálu má místo i oblíbený usmiřovací rituál podaných rukou. „Chvíli se cítili uražení, ale po pár dnech bylo vše v pořádku." Co za násilným chování spoluhráčů stojí? „Ztráta sebekontroly," říká Uličný a dodává, že zamezit tomu jde velmi těžko. „Ke sportu to už zkrátka patří. Porvali se mi i velcí hráči."

Také stratég Jaroslav Hřebík má s násilím mezi spoluhráči zkušenosti. „Když mi bylo sedmnáct, přestoupil jsem z Týnce do žižkovské Viktorky. Cítil jsem se, jako bych šel do Barcelony, ale asi na třetím tréninku jsem zažil obrovský šok: jeden hráč mrštil po druhém cihlu," vzpomíná už s úsměvem bývalý trenér Sparty. Při trenérském angažmá v moskevském Dynamu se před ním porvali dva hráči. „Řešil jsem to s prezidentem klubu. Ale stává se to. A dokonce i v evropských velkoklubech."

Mentální trénink

Podle Žalského však lze násilnému jednání hráčů předcházet mentálním tréninkem. Z agresivního sportovce by po absolvování měl být, s trochou nadsázky, krotký beránek. „Někomu stačí měsíc, někomu dvě sezení. Záleží na typu hráče," tvrdí Žalský a s úsměvem dodává: „Podle projevů takového Tomáše Řepky by to zrovna u něj mohl být oříšek." I sparťanskému bijci by ale prý měly stačit maximálně tři měsíce takového tréninku. Ne každý trenér však po klidu v kabině touží. Věhlasný Tomáš Pospíchal pohodu mezi svými svěřenci nesnášel. Když byl moc velký klid, Pospíchal ho rozbil. „To byl trenér, který klidně nechal hráče, ať do sebe jdou. Při hře na dvě branky támhle nepískl faul, támhle pískl neexistující faul, a už to bylo," říká Hřebík. Pospíchal ostatně proslul výrokem, že „fotbal nemá logiku".

Foto: ČTK