Byl to překvapivý, dojemný, a nakonec i poměrně krátký návrat. Rozhodně však stál za to. Česká tenistka Petra Kvitová odehrála na slavném Roland Garros v Paříži první dva zápasy od prosincového zranění ruky. V bytě jí tenkrát čtyři dny před Štědrým dnem napadl neznámý útočník a ošklivě jí pořezal na levé ruce. Pro hráčku, která v levačce drží raketu, tím byla už tak dost drsná situace ještě obtížnější.
Kvitová podstoupila náročnou operaci, měla poraněných všech pět prstů a doktoři ji poškozené šlachy zašívali téměř čtyři hodiny. Všechno dopadlo dobře a bylo jen otázkou času, kdy se vyhlášená bojovnice k tenisu opět vrátí. Prognózy se od sebe lišily - ty optimistické mluvily o začátku dubna, pesimističtější zas odhadovaly, že Kvitová vynechá minimálně půlku sezony.
Nakonec byla pravda někde mezi. Dvojnásobná vítězka Wimbledonu se na kurtech opět objevila na konci května v Paříži na druhém grandslamu sezony. V prvním kole jednoznačně přehrála Američanku Boserupovou a návrat po těžkém zranění si náramně užila.
Středeční zápas proti její krajance Mattekové-Sandsové však už k vítěznému konci nedovedla a po dvou nepovedených tie-breacích pro ni turnaj skončil.
Výsledky ale v tuhle chvíli vůbec nejsou důležité. Mnohem podstatnější je fakt, že se Kvitová vůbec znovu dokázala postavit zpět před zaplněné tribuny. Prošla si peklem, které si mnoho lidí nedokáže představit.
Šílenec, kterého policie dodnes nedopadla, se v prosinci vydával za revizního technika kotle a zaútočil na ní v jejím vlastním bytě. Nelze jen tak pochopit, co se sedmadvacetileté tenistce muselo v posledních měsících odehrávat v hlavě. Ona se přesto nevzdala a nakonec se vrátila možná i dřív, než sama čekala. Znovu ukázala, že v důležitých chvílích umí být velmi silná.
Proto si v tuhle chvíli rozhodně nezaslouží kritiku za brzké vypadnutí a za to, že ve středečním utkání proti Mattekové-Sandsové často nevynuceně chybovala a nedokázala se Američance vyrovnat v pohybu. Ano, to jsou věci, na kterých samozřejmě musí pracovat, aby se znovu mohla měřit s nejlepšími, teď na tom ale tolik nezáleží.
Zaslouží si totiž především úctu a respekt za to, jak se s celou neuvěřitelně obtížnou situací dokázala vypořádat. Na prvním místě totiž vždycky není jen sport. Klobouk dolů, Petro!
