Skončila olympiáda, opilá přátelstvím i nacionalismem

Kanada se rozloučila s olympiádou. Jaká byla? Vlastně krásná. Organizačně, sportovně, lidsky. A pro Čechy památná. Velká party končí. Tedy za pár dní. Teď je ještě hodně co slavit. Vancouver, sexy město s horami i mořem, přivítal možná nejemotivnější olympiádu všech dob.

"Takové šílenství pamatuji snad už jen v Lillehameru," vzpomíná na svérázný norský fanatismus předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek.

Kanadské hry byly hodně nacionalistické. Vancouver se stylizoval do javorového listu. Hrdý červený symbol byl všude. Na ulicích, v oknech firem, sestavený z kontejnerů, na jeřábech, autech, dokonce i vysvícený v místních populárních filmových studiích.

Pouť i mejdan

Národní hrdost zastiňovala sport. Byla mainstreamovým tématem olympiády. Šlo hlavně o Kanadu. Tedy alespoň v místě děje. "Je pravda, že občas to bylo až přehnané, že vlastenectví přerůstalo zdravý postoj," souhlasí Jirásek.

Pravda to je. Ale pravda, která bavila. O každém zlatě, úspěchu, každém zápase hokejistů, informovaly vancouverské ulice nekončícím trombónem hlasivek. Vášeň a chuť po zimním sportu ukázala, že olympiáda našla své srdce. Ve tvaru... javorového listu, jak jinak.

"Obdivoval jsem třeba jenom to, jak nekonečné davy proudily k plotu, odkud byl vidět olympijský oheň. Byly to vynikající hry. Velká pouť i mejdan. Často tedy spíše ten mejdan," směje se Jirásek.

Vancouver byl zalitý alkoholem. Nějaká zlatá totiž přišla každý den, a když už nepřišla, byla alespoň ceremonie z předešlého zlatého dne... Zkrátka, důvodů nalít do sebe všechna ta piva a tvrdší záležitosti bylo vždycky dost.

Policie dokonce začala trestat močení na veřejnosti, místní obchody s alkoholem zavíraly na úřednický příkaz. Někdy to přerůstalo únosnou mez. A Vancouver nechtěl, aby byl veden jako neopilejší olympiáda v historii. Ale to stejně bude. Tedy jen do Soči. Tam přijde asi jiný "level".

Na sken s úsměvem

Organizace nebyla bez chyby. Ale i když vás někdy štvala (třeba nekonečné přesuny se třemi přestupy na whistlerská závodiště), vždy ji vynahradil kanadský nepředstíraný úsměv.

"Taky mě zaujaly ty letmé bezpečnostní prohlídky," říká Jirásek. "Kontrol bylo opravdu málo. Když to třeba srovnám s Turínem či hlavně se Salt Lake City, kde byli vojáci a několik skenů, byla vancouverská olympiáda hodně decentní záležitostí."

Vše probíhalo náhodným výběrem. Mě kontrolovali pomocí bezpečnostních rámů a skenů za celou olympiádu maximálně šestkrát. Příjemné. I proto byla kanadská olympiáda taková přátelská. Svérázná. Krásná.  

Česká euforie

A nejen proto. Ale i kvůli pozměnění české historie. Šest medailí, z toho dvě zlaté - to nikdy žádný český ani československý výběr na zimní olympiádě nedokázal. Kanada viděla historický český úspěch.

"Jsem na to hodně hrdý. Dokázali jsme velké věci. Ale musíme vzpomenout i hodně kvalitních umístění - třeba páté místo sdruženáře Pavla Churavého, sedmé skokana Antonína Hájka... Bylo toho hodně," upozorňuje Jirásek.

Z olympiády se stává krásná vzpomínka, která jen tak nezmizí v hlubině sportovní historie. Je na to moc čerstvá. A euforická. Závěrečný ceremoniál byl spíše jen formalitou na pozadí nekončící party, kterou odstartovalo kanadské hokejové zlato, nejcennější z nejcennějších. Jak hry začaly, tak končí. Je mejdan, Vancouvere!

Foto: Robert Sedmík, Lucie Pařízková