Frankenstein kontra strážný anděl

Knihy, filmy i seriály poskytují dva zcela odlišné obrazy vědců zabývajících se genetikou. Vystupují v nich buď šílení vědátoři, anebo neúnavní spasitelé.

Fransi Meulenbergovi z rotterdamské univerzity by náplň práce záviděl asi každý: dívá se na filmy a čte beletrii. Snaží se tak přijít na to, jak je genetika zobrazována mimo vědecký svět, tedy ve fiktivních příbězích. „Názor veřejnosti na genetiku je důležitý a fikce jej hodně formuje. Proto potřebujeme vědět, jak genetiku zobrazují filmy, knihy nebo seriály,“ říká nizozemský vědec z katedry lékařské etiky a filosofie.

Stovky přečtených svazků a stovky hodin filmů jej dovedly k závěru, že postava genetika není téměř nikdy neutrální a objevuje se v zásadě ve dvou podobách. „Ten hodný je lékař zabývající se forenzní medicínou, který tím, že tráví noci nad mikroskopem, zachrání velkoměsto před masovým vrahem, jehož DNA objeví mezi mnoha vzorky,“ popisuje s lehkou nadsázkou Meulenberg. „No a ten druhý je Frankenstein, v lepším případě bláznivý vědátor, kterému během pokusu uteče zmutovaná ještěrka, pronikne do kanalizace a potom coby obří krokodýl ohrožuje spořádané občany.“

Meulenberg poukazuje v této souvislosti na fakt, že beletrie vychází v milionových objemech a podobnou sledovanost mají i filmy a seriály. „Pokud se má genetika jako vědní obor posouvat dál, potřebuje souhlas veřejnosti,“ říká výzkumník. „Aby jej získala, měla by vědět o tom, čeho se lidé bojí a proč.“ Podle něho totiž řada katastrofických scénářů, které tvůrci fikce předestírají, není reálná. Příkladem může být třeba klonování dinosaurů. Nesmysly se podle Meulenberga zhusta objevují i ve filmech a seriálech, v nichž vystupují „hodní“ genetici. „Vždycky tam někdo vejde v džínách do laboratoře, vytáhne důkaz z igelitového sáčku a začne na něj sahat. Tyhle místnosti jsou přitom sterilní,“ popisuje vědec.

Foto: TV NOVA