O zlých geneticích a hodných soudních lékařích

Vytvářejí strach a zároveň ho uklidňují: takoví jsou podle studie nizozemského výzkumníka genetici. O tom, jak vědce zobrazují seriály, filmy a literatura mluvil v Brně na konferenci pořádané vídeňskou univerzitou Frans Meulenberg z Katedry lékařské etiky a filosofie rotterdamské Erasmus University. Během ní TÝDNU poskytl krátký rozhovor.

Proč člověk, který se věnuje genetice, začne zkoumat literaturu a filmy?
Názor veřejnosti na genetiku je důležitý, aby se tento vědní obor mohl posouvat dál. Aby se jej lidé nebáli. A fikce - ať už ve filmu nebo literatuře - je tím nejpřirozenějším způsobem, jak se k informacím dostávají. Vezměte si třeba knížku Mr. Murder od Deana Koontze. Vyšla v šesti milionech kopií, vezmeme-li v úvahu knihovny, osmnáct milionů lidí si díky ní do kolonky „genetika" ve své hlavě zařadila klonovaného zabijáka.

Nakolik jsou podobné negativní obrazy vědců rozšířené?
Obvykle je to tak, že průšvih způsobí nějaký vědec, ale jiný vědec zase svět zachrání.

Vysledoval jste nějaký vzorec v tom, jak se pozitivita nebo negativita ve fikci objevuje?
To rozlišení je velmi jednoznačné: ve filmech i knihách se téměř výhradně objevují dva klišovité typy genetiků: lékař zabývající se forenzní medicínou, který tím, že tráví noci nad mikroskopem, zachrání velkoměsto před masovým vrahem, jehož DNA objeví mezi mnoha vzorky. No a ten druhý je Frankenstein, v lepším případě bláznivý vědátor, kterému během pokusu uteče zmutovaná ještěrka, pronikne do kanalizace a potom coby obří krokodýl ohrožuje spořádané občany. Zlý genetik a hodný forenzní lékař dokonce někdy vystupují v jednom filmu coby novodobý Frankestein a neviditelný anděl strážný.

Nakolik mají autoři vědecké znalosti? Vymýšlejí si někdy úplné nesmysly?
Vždycky mě pobaví, když někdo vejde v džínech do laboratoře, vytáhne důkaz z igelitového sáčku a začne na něj sahat. Tyhle místnosti jsou vždycky sterilní - člověk musí mít dezinfikované oblečení...

Kdy se genetika ve fikci vlastně začala objevovat?
Už je to dávno, ale jakýsi zlom znamenal Jurský park. Jeho dopad byl obrovský. Poté, co šel v kinech, se začaly i v novinách objevovat články o tom, že ten který vědecký tým ze štěpu DNA zrekonstruoval tasmánského čerta nebo nějaké jiné zvíře, které ještě ani nestihlo vymřít. No a fikce našla nové téma.

Kdybyste vy mohl zvolit nějaký genetický motiv a natočit podle něj film, na co byste vsadil?
Vlastně už jeden takový byl natočený. Ani nevím, jak se jmenoval. Bylo to o rodičích, kterým zemře dítě a oni se rozhodnou nechat ho naklonovat, chtějí mít jeho duplikát. Vychovávají ho a čím dál víc je jasné, že to není to samé dítě. Zkrátka, že svoje udělalo prostředí, náhody, vzdělání... Můžete vypadat stejně, ale identickou bytost z vás klonování vytvoří jen těžko. Líbí se mi ta realističnost.

A to je váš nejoblíbenější „genetický" film?
Ne, to je jednoznačně Gattaca. Kromě toho, že je to dobrý film, dokáže navíc výtečně ukázat, jak pošetilé je od lidí, když si myslí, že mohou mít reprodukci svého druhu pod kontrolou.