Šestnáctiměsíční děti používají základy statistické analýzy, aby poznaly, zda je hračka rozbitá, nebo ji pouze neumějí ovládat. Vyhodnocují své předchozí zkušenosti ve snaze poznat, v čem je problém.
Hyowon Gweonová a Laura Schultzová z Massachusettského technologického institutu (MIT) zveřejnily v aktuálním vydání časopisu Science výsledky pokusu zaměřeného na pochopení kognitivních schopností šestnáctiměsíčních dětí. Využily při něm trojici jednoduchých hraček, které se lišily pouze barvou.
Nejprve dítě spatřilo zelenou hračku. Když na ní experimentátorka stiskla tlačítko, ozvala se krátká melodie. Dítě celý postup vidělo několikrát za sebou a pak tutéž hračku dostalo do ruky. Experimentátorka ji však mezitím nepozorovaně skrytým vypínačem zneaktivnila, takže po stisknutí tlačítka se žádná melodie neozvala. Většina dětí v takové situaci po několika marných pokusech podala hračku svému rodiči. Usoudila, že musejí něco dělat špatně, a žádala o pomoc.
Pokud však dítě vidělo funkční zelenou hračku, ale samo dostalo k vyzkoušení hračku žlutou, po marném pokusu o její oživení ji odhodilo stranou a snažilo se dosáhnout na červenou hračku, která ležela opodál. Usoudilo totiž, že žlutá hračka je nejspíš rozbitá. Postupovalo přece úplně stejně jako experimentátorka se zelenou hračkou.
Podobně děti reagovaly i v situaci, kdy dostaly k vyzkoušení hračku, která i experimentátorce v polovině pokusů nefungovala. Dospěly k závěru, že je zřejmě porouchaná.
Obličeje dětí i jejich rodičů jsou kvůli ochraně osobních údajů rozmazané.
"Když si dítě odvodilo, že je samo zdrojem problému, požádalo o pomoc. Pokud však věřilo, že chyba je na straně hračky, snažilo se získat jinou. Snaha získat radu ohledně správného postupu i hledání všech možných zdrojů potíží jsou efektivní strategie učení. Schopnost reagovat na vzniklou situaci různě podle toho, na jaký zdroj potíží ukazují důkazy, je důležitou podmínkou úspěchu," uzavírají autorky ve svém článku v Science.
