Jednotlivé lidské řeči vyjadřují stejné myšlenky pomocí odlišných zvuků. Volba zvuků by však nemusela být náhodná. Jazyky by mohly být přizpůsobené prostředí, v němž žijí jejich mluvčí. Antropolog Caleb Everett z univerzity v Miami shromáždil důkazy, které svědčí o vztahu lidských řečí k minimálně jedné vlastnosti prostředí, jež obývají lidé, již danou řečí mluví. Ta vlastnost je nadmořská výška.
Podle Everetta ovlivňuje jazyky atmosférický tlak, který v závislosti na nadmořské výšce klesá. Jazyky lidí žijících ve velkých výškách prý využívají víc takzvaných ejektivních souhlásek (viz video). Nižší tlak by mohl usnadňovat jejich tvorbu. Everett se domnívá, že používání ejektivních souhlásek v horských oblastech by mohlo být energeticky výhodné.
Vědec analyzoval 567 řečí, což je asi osm procent z celkového počtu 6909 jazyků, jimiž v současnosti lidé na světě mluví. Použil databázi souhlásek v kombinaci se službou Google Earth a Geografickými informačními systémy. Geografické informační systémy jsou specializované balíky programů určené k práci s daty, která mají nějaký vztah k zemskému povrchu.
Nadprůměrné Česko
Lidé mají obecný sklon bydlet v nížinách. Průměrný člověk žije ve výšce 194 metrů nad mořem. Pro srovnání: střední nadmořská výška České republiky je 450 m nad mořem, což znamená, že obyvatelé Česka si žijí proti většině lidstva "na vysoké noze". Za skutečně velkou výšku se ovšem považuje 1500 metrů nad mořem nebo víc. V takové výšce je jen patnáct procent obydleného zemského povrchu a žije tam méně než deset procent lidí.
Naopak v oblastech do sta metrů, na něž připadá 15,6 procenta obydlené souše, žije 33,5 procenta jejích lidských obyvatel. Většina obyvatelných míst nad 1500 metrů nad mořem je jen v šesti oblastech: v severoamerických Kordillerách, Andách, Jihoafrické náhorní plošině, Východoafrické příkopové propadlině, Kavkazu a Tibetské náhorní plošině.
Z celého zkoumaného souboru obsahovalo ejektivní souhlásky 92 řečí. Sedmapadesáti z nich, a to 62 procenty hovořili mluvčí, kteří žili nad 1500 metry. Z 475 řečí bez ejektivních souhlásek se ve velkých výškách mluvilo jen v 92, tedy 19 procentech.
Šetření dechem
Jazyky, jimiž mluví většina obyvatel velkých nadmořských výšek, by mohly být i navzájem příbuzné. Pokud by pocházely ze stejných jazykových rodin, protože se kdysi dávno oddělily od stejné mateřské řeči, nebylo by na jejich zvukové podobnosti nic divného. Caleb Everret to ověřil a tvrdí, že to tak není. Aby člověk vyslovil ejektivní souhlásku, musí utvořit v hltanové dutině vzduchovou kapsu, kterou pak stlačí. V nižším tlaku vzduchu je toto stlačení méně namáhavé.
Používání této zvláštní třídy souhlásek je proto v horách ekonomičtější než v nížinách. Při jejich produkci se nepoužívá tlak vzduchu vydechovaného z plic. To znamená, že mluvčí šetří dechem a zároveň i vodou, protože vydechovaný vzduch jedince dehydratuje.
V jazyce Tibeťanů ejektivní souhlásky chybí. Tibeťané ovšem dýchají rychleji než obyvatelé jiných oblastí, což se považuje za přizpůsobení životu v horském prostředí. Možná proto nepotřebují šetřit dechem. Everettovo vysvětlení může působit bizarně. Vztah mezi výskytem zvláštního typu souhlásek je však jen obtížně zpochybnitelný, takže nějaký důvod mít musí.
