Na louce roste kytička, kterou jí kravička. Kravičku jí zase člověk. Když člověk umře, sní ho červ. Až umře červ, pohnojí se tím louka a vyroste nová kytička. Zní to jednoduše, jenže všechno je složitější. Jak se v tom vyznat?
Parazitizmus je nejrozšířenější způsob obživy na zemi. K důkazu tohoto tvrzení stačí jednoduchá úvaha. Kdyby každý žijící organizmus měl přesně jednoho svého parazita, museli by paraziti tvořit polovinu všech druhů. Většina druhů má parazitů víc. Všichni nejsou specializovaní jen na jednoho hostitele. Specialistů je ale hodně, takže odhad podílu parazitů přes padesát procent bude zhruba správný. Navzdory své převaze zůstávají nejhůř prozkoumanou ekologickou skupinou. Může za to i obtížnost jejich studia.
Cizopasníci často žijí skrytě. Těžko se hledají a počítají. Vědci studující potravní sítě měli ve zvyku parazity předem ignorovat. To ovšem znamená, že dosavadní představy ekologů o struktuře potravních sítí byly zkreslené. Tým badatelů vedený Jennifer A. Dunneovou z výzkumného ústavu v Mexickém Santa Fe se to teď v časopise PLoS ONE pokusil napravit. Dunneová a její spolupracovníci analyzovali celkem sedm do detailů prozkoumaných mořských nebo pobřežních biotopů.
Tři stupně složitosti
Tři byly na pobřeží amerického kontinentu: kalifornské slanisko Calpenteria, zátočina Estero de Punta Banda poblíž brazilského Salvadoru a další kalifornská zátočina Bahia Falsa. Dva ekosystémy byly v Evropě: Flensburgský fjord a mělčina mezi Dánskem a Německem. Poslední studovaný ekosystém byla zátoka Otago Harbour na Novém Zélandu. Vědci zdali do počítače všechna dostupná data o vztazích mezi místními organizmy a vytvořili tři verze potravních sítí.
První verze byla tradiční. To znamená bez parazitů. Druhá verze už parazity zahrnovala, ale chyběla v ní takzvaná souběžná spojení. Jsou to spojení mezi predátory a parazity jejich hostitelů. Jako příklad by se snad dal uvést vztah mezi kočkou a tasemnicí ve střevě myši. Kočka žere s myší i tasemnici. Vlastnosti všech verzí sítě pak vědci vzájemně porovnali.
Žádné velké změny
Přidání parazitů nepříliš překvapivě zvýšilo komplexnost sítě. Ve všech studovaných systémech stoupl počet spojení připadajících na jeden druh. Vzrostla i složitost sítě vyjádřená poměrem skutečně existujících propojení a všech propojení, která jsou teoreticky možná. Zajímavější jsou ovšem změny charakteru systému. Kupodivu nebyly nijak dramatické. Vztah parazita a jeho hostitele se co do účinků na strukturu potravní sítě asi příliš neliší od vztahu klasických predátorů a jejich kořisti.
Nárůst celkového počtu druhů měl podle vědců větší vliv než skutečnost, že šlo zrovna o druhy parazitické. Nějaká specifika však cizopasníci přece jen mají. Po jejich započítání vzrostlo množství spojení, v nichž se dva konkurující si druhy navzájem požíraly. Šlo většinou o už zmíněná spojení souběžná. Paraziti jsou často úzce specializovaní nejen na určitý druh, ale třeba i na jeho konkrétní životní stadium. Potravní síť s parazity je proto méně spojitá než bez nich.
