Nový poddruh
Keporkakové na jižní a severní polokouli se téměř nekříží
26.05.2014 07:01 Původní zpráva
Čerstvá genetická studie rozdělila světovou populaci oblíbených velryb na dva poddruhy. Ačkoliv jsou keporkakové vynikající mořeplavci, zřejmě neradi překračují rovník. Mohli by se časem přestat křížit úplně a stát se dvěma samostatnými druhy?
Pro keporkaky není problém překonat za rok i šestnáct tisíc kilometrů. Mají ovšem v oblibě chladnější vody. Teplá moře okolo rovníku jim nevyhovují. To vedlo k rozdělení světových keporkaků na dvě populace. Tvrdí to skupina vědců vedená Jennifer Jacksonovou z Hatfieldova centra pro výzkum oceánů v Oregonském Newportu. Výzkumníci porovnávali mitochondriální DNA asi 2700 velryb. Podle výsledků srovnání, které zveřejnili v časopise Proceedings of the Royal Society B, se keporkakové z hemisfér oddělených pásem teplé vody kříží jen vzácně.
Mitochondrie jsou drobné strojky uvnitř buňky, v nichž probíhá dýchání. Kdysi dávno byly samostatnými bakteriemi, takže mají vlastní DNA, ačkoliv je jí málo. Mimo buňku by nepřežily. Jejich DNA se skvěle hodí k sestavování rodokmenů, poněvadž se většinou dědí jen v mateřské linii. Biologové nejrůznějších oborů ji také často využívají.
Málo přespolních
Vědci, kteří studují keporkaky, je rozdělují na tři populace: severoatlantickou, severopacifickou, a populaci jižní hemisféry. Jacksonová a její spolupracovníci našli v mitochondriální DNA velryb 219 haplotypů - úseků genetického kódů, které se z generace na generaci nemění. Jejich vzájemný překryv mezi keporkaky ze severní a jižní hemisféry je mizivý. Se severoatlantickou populací sdílí velryby z jižní polokoule jen jeden jediný. Se severopacifickou pouhé dva.
"Navzdory sezónním migracím přes šestnáct tisíc kilometrů, jsou populace keporkakuků izolované víc, než jsme si mysleli," prohlásila Jacksonová. "Jejich populace se zdají oddělené rovníkovými vodami, které překračují jen vzácně."
V současnosti žije na Zemi asi osmdesát tisíc keporkaků. Žijí čtyřicet až sto let a pohlavní dospělosti dosahují v pěti letech. Nízkému podílu sdílené mitochondriální DNA mezi severními a jižními populacemi odpovídá podle vědců jen 1,6 migrující velryby na generaci.
Tmavší ocas
Jižní a severní větev keporkaků se podle vědců oddělily před 880 tisíci let. Část keporkaků z jihu tehdy nejspíš kolonizovala severní polokouli. Napřed se rozšířili do severní části Pacifiku. Mohlo k tomu dojít před 200 tisíci let. Do severního Atlantiku pronikli keporkakové před 55 tisíci let. Stalo se to tedy ještě před posledním velkým zaledněním zeměkoule, které trvalo asi od 26 500 let do 20 tisíc let před dneškem.
Jejich expanze s ním tedy nesouvisela, ačkoliv střídání dob ledových s meziledovými způsobuje velké přesuny a vymírání druhů v celoplanetárním měřítku.
Odlišení poddruhů v populaci keporkaků by mohlo přispět k ochraně těchto majestátních savců. V současnosti však nejsou ohrožení a daří se jim lépe než mnohým jiným kytovcům. Podle vědců se poddruhy dají odlišit i pouhým okem. Keporkaci ze severu mají tmavší spodní stranu ocasní ploutve.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.