Potápěč Scott Gardner zaslechl při potápění u Velkého bariérového útesu zvláštní zvuk. Když pátral po jeho zdroji, objevil pyskouna Schoenleinova, téměř metrovou rybu, jak drží v tlamě lasturu a mlátí s ní o skálu.
Když lastura praskla, pyskoun z ní vysál měkké tělíčko jejího obyvatele a spokojeně odplaval. Úlomky lastur v okolí svědčily o tom, že si pyskouni podobným způsobem opatřují potravu pravidelně. Gardner měl naštěstí u sebe fotoaparát, takže událost zdokumentoval a spolu se zoology o tom nyní informuje v časopise Coral Reefs. Zvěsti o podobném chování některých ryb se objevovaly už dříve, dosud však o nich nikdo nepředložil přesvědčivý důkaz.
Používání nástrojů bylo kdysi považováno za výlučnou schopnost člověka. Pak ho zoologové popsali u šimpanzů a dalších primátů. A následovaly další a další druhy, k nimž dnes patří například mnohé druhy hmyzu, několik ptáků, chobotnice, mořské vydry, delfíni, sloni, opice malpy, orangutani nebo šimpanzi.
Několik druhů zvířat, především šimpanzi, orangutani, vrány novokaledonské a pěnkavky bledé si ve volné přírodě nástroje také vyrábějí. Primáti například upravují různé klacíky, vrány si dovedou zobákem uštípnout větvičku takového tvaru, aby s ní vytáhly jako háčkem potravu z nepřístupných prostor.
Výroba háčků z drátu byla u vran novokaledonských a dalších krkavcovitých ptáků zdokumentována i v laboratorních podmínkách:
Využití skály coby pevné podložky, o kterou pyskoun roztříští jinak nedobytnou lasturu, se proti tomu jeví jako poměrně primitivní chování. Je však důkazem, že v přírodě existuje plynulé kontinuum různě složitého využívání nástrojů. Vést jasnou dělící čáru mezi druhy natolik inteligentními, že něco takového zvládnou, a "hloupým" zbytkem zkrátka nelze.
