Biologové natáčeli při vzájemném vyhýbání v úzkém tunelu. Ptáci prý mají vlastní dopravní předpisy. Jsou jednoduché.
Andulkám stačí jako prevence srážek dvě prosté poučky. Uhýbat vždycky doprava, a když se blíží jiná andulka, změnit výšku. Stejný systém by se mohl uplatnit i při programování dronů. Tvrdí to vědci Ingo Schiffner, Tristan Perez a Mandyam Srinivasan z Queenslandského ústavu pro výzkum mozku, kteří letové předpisy andulek popsali v časopise PloS ONE. Výzkumníci pouštěli ptáky proti sobě v tunelu širokém pouhých 1,4 a vysokém 2,4 metru. Andulky se během víc než stovky testů ani jednou nesrazily.
Podrobná analýza záběrů z vysokorychlostní kamery ukázala, že v 84 procentech případů uhýbaly vpravo. Navíc měnily výšku. Vědci nejsou jistí, čím se řídí, který z ptáků klesne a který naopak kousek vystoupá. Myslí si, že by mohlo záležet na společenském postavení jedince.
Klesat je pravděpodobně méně namáhavé než stoupat. Důležitější pták proto klesne a méně důležitý stoupne. Asi jako když v lidské společnosti vstupuje do dveří napřed žena a pak muž. U dronů by se to dalo vyřešit například přidělováním čísel. Dron s nižším číslem by vždycky klesl, kdežto dron s vyšším číslem by stoupl.
Předkové dnešních ptáků se poprvé odlepili od země asi před 150 miliony lety. Brzo poté pravděpodobně začali potřebovat systém k předcházení srážkám. V případě ptáků je dokonce potřebnější než u hmyzu, který létá už asi 350 milionů let. Hmyz je lehčí, takže je pro něj srážka méně nebezpečná než pro obratlovce. Navíc má pevnou vnější kostru, jež je odolnější než měkké ptačí tělo.
Netopýři začali létat asi před padesáti miliony lety. Jak se vyhýbají vzájemným srážkám, asi dosud nikdo nezkoumal. Nedávno však vyšlo najevo, že jejich systém na vyhýbání kolizí s pevnými překážkami je překvapivě jednoduchý. Pravděpodobně jim stačí jen porovnávat sílu sonarového odrazu v levém a pravém uchu.
