Technologie
Laserem poháněný vrtulník dává naději kosmickému výtahu

Malá dálkově ovládaná helikoptéra Pelican váží méně než kilogram a její baterie stačí sotva na dvacet minut letu. Přesto se bez problémů vznáší ve vzduchu dlouhé hodiny. Energii jí dodává laserový paprsek ze země. Stejná technologie by jednou mohla pohánět kosmický výtah.

Pelican je dílem německé firmy Ascending Technologies, kterou v roce 2007 založili čtyři studenti. Loni v říjnu dosáhl zatím svého nejlepšího výkonu, když se udržel ve vzduchu 12 hodin a 27 minut. Celou tu dobu se vznášel v desetimetrové výšce a neopustil čtverec o hraně dva metry. Mohl by létat ještě mnohem déle, inženýři pokus úmyslně ukončili. Test dopadl na jedničku.

„Sloužit přes noc jako bezpečnostní operátor byl vědecky vzrušující, přesto trochu nudný zážitek,“ komentoval tehdejší dění Michael Achtelik z Ascending Technologies.

Laser o vlnové délce na hranici mezi viditelným světlem a infračerveným zářením neustále mířil na fotovoltaické články na spodní straně helikoptéry, které energii elektromagnetického záření převáděly na elektřinu podobně jako solární panely zpracovávající širokospektrální sluneční světlo. Směr laserového paprsku neustále řídil optický zaměřovač, takže lidská obsluha pouze kontrolovala telemetrická data.

Sen o kosmickém výtahu

Laserový systém vytvořila firma LaserMotive ze Seattlu, která v roce 2009 získala od NASA prémii 900 tisíc dolarů za úspěch v soutěži Space Elevator Games, jejímž cílem je povzbudit úsilí směřující ke konstrukci kosmického výtahu. Laserem poháněný robot splnil podmínky soutěže, když rychlostí 3,73 metru za sekundu vystoupal po laně zavěšeném z vrtulníku do výšky devíti set metrů.

Myšlenku kosmického výtahu, který by nahradil rakety a raketoplány, rozpracoval v roce 1960 ruský vědec Jurij Artsutanov. V roce 1975 přidal další detaily Američan Jerome Pearson a o tři roky později kosmický výtah zpopularizoval Arthur C. Clarke sci-fi románem Rajské fontány.

Cílem je napnout lano mezi Zemí a závažím obíhajícím ve výšce 36 tisíc kilometrů. Tedy po geostacionární dráze, na níž tělesa obíhají stejnou úhlovou rychlostí, jakou rotuje Země, takže zůstávají stále nad stejným místem. Po laně či tenké stužce z uhlíkových nanotrubiček nebo jiného extrémně pevného materiálu by potom mohly stoupat laserem poháněné výtahy s nákladem.

Nápad není tak šílený, jak se na první pohled může zdát, ještě je však třeba vyřešit řadu problémů. Kromě vývoje dostatečně pevného konstrukčního materiálu je to například nebezpečí srážek s mikrometeority nebo rozkmitání tak dlouhého lana, které by vedlo k jeho přetržení.