U pozůstatku hvězdy 170 světelných let od Slunce obíhá těleso, jež se nejspíš podobá trpasličí planetě Cereře ve sluneční soustavě. Tvoří ho pevný materiál, který obsahuje velké množství vody. Kdysi dávno bylo několikanásobně větší.
Voda na nové exoplanetě je většinou zmrzlá pod pevnou krustou. Naznačují to spojená pozorování Hubbleova teleskopu na oběžné dráze Země a Keckovy observatoře na Mauna Kea na Havaji. Těleso objevili tři vědci: Jay Farihi z Cambridgeské univerzity, Boris Gänsicke z Warwickské univerzity a Detlev Koester z Kielské univerzity. Podrobnosti svých měření a jejich interpretaci zveřejnili v časopise Science. Podobná tělesa, jako je Ceres i nově objevená exoplaneta, mohla být kdysi materiálem, z něhož vznikl náš vlastní svět.
Jestliže nejsou ve vesmíru vzácná, nemusely by být vzácné ani skalnaté planety pokryté vodou, jako je ta naše. Soustava, v níž vědci planetku našli, má ale už svá nejlepší léta za sebou. Hvězda se jmenuje GD 61 a promítá se do souhvězdí Persea. Za svých mladých let byla větší než Slunce.
Hvězda na odpočinku
Dlouhou dobu byla stabilní. V jejím jádře se slučoval vodík na hélium. Uvolněná energie bránila hvězdě v gravitačním smršťování. Když ale v jádře před dvěma sty milióny let vodík došel, začala se zmenšovat. Jaderná reakce se znovu rozběhla v její zahuštěné a tím pádem ohřáté slupce. Celá hvězda se začala rozpínat. Jádro se ale dál smršťovalo a přebytečné hélium se stalo palivem. Začalo se slučovat na uhlík a kyslík.
Dál už cesta nevedla. Hvězda nebyla dost hmotná, aby vzniklé prvky využila opět jako palivo. V jejím středu proto vznikla uhlíko-kyslíková masa. Vnější vrstvy odvrhla. Z jádra se stal extrémně hustý objekt, bílý trpaslík. Jedna čajová lžička hmoty bílého trpaslíka váží asi jako dva sloni. Před katastrofou hostila hvězda planetární soustavu.
Část z ní přežila. Planetka s ledem obíhala podle vědců kdysi na vzdálenější dráze. Přechod na bližší oběžnou dráhu ji musel poznamenat. Slapové síly těžké hvězdy působí jako drtička odpadu. Vědci si proto myslí, že planetka byla původně větší. Před katastrofou mohla být stejně velká jako Vesta, což je nejmenší trpasličí planeta ve sluneční soustavě. Obíhá podobně jako Ceres v pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupitera.
Ledová troska
Vesta má průměr 530 kilometrů. Průměr trosky na oběžné dráze okolo bílého trpaslíka GD 61 by se měl pohybovat okolo devadesáti kilometrů, což odpovídá už zmíněné Cereře. Vědci odhadují, že před katastrofou se těleso skládalo z 26 procent vody. Naše vlastní planeta obsahuje životadárné tekutiny jen 0,023 procenta.
Složení planetárního hřbitova určili vědci pomocí spektrografu nainstalovaného na Hubbleův teleskop při poslední údržbě z paluby raketoplánu Atlantis v roce 2009. Přístroj zaznamenává elektromagnetické záření o vlnových délkách mezi 115 a 320 nanometry.
Ty na povrchu země blokuje atmosféra, takže astronomické přístroje, které je využívají, je potřeba vynést mimo ni. Raketoplán Atlantis sloužil ještě tři roky, než absolvoval svůj polední let v červenci 2011. V současnosti je z něj muzejní exponát v Kennedyho vesmírném středisku.
