Na tuzemské hudební scéně je to úkaz. Píše protestsongy, z nichž se stávají hity. I když jsou o smutných věcech, mají vtip a chytlavou melodii. Nejspíš i proto se líbí jak rodičům, tak dětem. Přinejmenším těm jeho.
Mám vás oslovovat Ondřeji, nebo Xindle X?
Já slyším na oboje. Většina lidí mi říká Ondřeji, ale občas na mě někdo na ulici zahuláká: "Xindle!" A pak záleží, jakou mám náladu. Pokud dobrou, tak ho pozdravím, když špatnou, tak se na něj utrhnu: "Kdo je u tebe ksindl?!"
Ptal jsem se i proto, že své texty podepisujete civilním jménem...
Taky v tom lidi mají zmatek a často mi píšou, že je škoda, že si ty písničky nepíšu sám, ale píše mi je nějakej Ondřej Ládek. Ten ostatně píše nejen pro mě, ale třeba i pro Richarda Müllera, Davida Deyla, Těžkého Pokondra nebo skupiny The Tap Tap a Slza.
Dokázal byste se psaním textů v dnešní době uživit?
Uživit by se tím asi nějak dalo, ale nejspíš nijak dobře. Profesionální textaři, kteří se touhle činností v minulosti živili, psali nesrovnatelně víc textů. Já jich mám nějakých tři sta. Navíc mě to vlastně ani moc nebaví.
Kde bere nápady na své texty, co na jeho hudbu říká rodina nebo kolik si myslí, že má na nové desce hitů, se dozvíte v rozhovoru v novém čísle týdeníku INSTINKT.
