Jak se slepý pěvec od pramenů Volty stal celebritou

V jeho chudé africké domovině mu kvůli zdravotnímu postižení hrozil osud žebráka, živoření na okraji společnosti. Sólo Dja Kabako se ale vzepřel svému osudu a stal doma celebritou. A co je možná ještě důležitější - příkladem jiným, stejně či podobně postiženým.

Když začátkem března vystoupil z vlaku v Praze, brodil se zprvu hromadami sněhu ve žlutých pantoflích - než mu čeští hostitelé koupili kožené boty. V jeho rodné Burkině Faso se v té době pohybovaly teploty kolem čtyřicítky. Přirozeně nad nulou. Na sobě měl bundu, kterou mu darovala jakási dobrotivá Francouzka, když se třásl zimou v Paříži.

A chybělo málo a do České republiky vůbec nedorazil, protože jako slepec si v pase nevšiml, že už má propadlé vízum.

V osobě Sóla Dja Kabako přijel, můžeme-li to tak nazvat, zvláštní vyslanec. Zástupce zrakově postižených lidí v Africe. Žádná hollywoodská hvězda, jak to v případech "Good Will Ambassadors" často bývá, ale skutečný reprezentant těch, kdo trpí, a přitom by mnohdy strádat nemuseli.

Někdy totiž opravdu stačí nepříliš nákladná pomoc, operace v řádu stovek korun, jako třeba u šedého zákalu, a postižený člověk vystoupí z tmy, ze zdánlivě věčné izolace opět na světlo a může začít víceméně normálně žít - starat se sám o sebe a nebýt nadále svému okolí břemenem.

Ne každý v sobě najde tolik vůle, síly, a v tomto případě i talentu, jako textař, zpěvák a hudebník Sólo, který se ve své roli vyslance zrakově postižených z černého kontinentu představil poprvé živě českému publiku v první půli března v Praze.

Vrcholem byl koncert v Malostranské besedě, jehož první část patřila jazzmanům s temperamentním zpěvákem, rovněž nevidomým, ze skupiny Madfinger.

Od humanitární organizace Světlo pro svět (Light for the World), jež ho do Evropy pozvala a která vedle České republiky působí rovněž v Rakousku a Belgii, dostal Sólo po páru bot a na malostranském jevišti také novou kytaru.

Slepota jako boží vůle

Neplač maminko, že jsem slepý. Tak to chtěl bůh," utěšoval prý Sólo už jako malý svou matku. Vypráví o tom i jedna z jeho písní. Dnes už máma nepláče, je na něj hrdá, líčí pro TÝDEN své životní osudy čtyřiatřicetiletý Sólo Dja Kabako, vlastním jménem Suleyman Koné. Ke slávě doma a umělecké přezdívce vedla nelehká cesta a hudebníkův život dobře odráží problémy, s nimž se jeho rodná země potýká.

Třebaže je Burkina Faso na západoafrické poměry poměrně stabilním režimem a od roku 1987 jí nepřetržitě vládne prezident Blaise Compaoré (při puči zavraždil svého předchůdce Thomase Sankaru), patří stále mezi nejchudší státy světa.

Už déle proto část Burkiňanů hledá obživu v okolních zemích, hlavně v Ghaně a na Pobřeží slonoviny, kam odešel s rodinou i Sólův otec.

Muži z Burkiny Faso tam už začátkem 20. století byli spolehlivými hlídači obytných domů, úřadů i továren a na venkově žádanými pastevci vynikajícími čestností a poctivostí.

Neudivuje tedy, že když se Horní Volta (podle pramenů Černé, Červené a Bílé Volty) roku 1983 přejmenovala, aby se tak viditelně odřízla od francouzské koloniální minulosti, zvolili si obyvatelé název Burkina Faso.

Ve dvou tamních jazycích to značí cosi jako země upřímných, čestných lidí. Sólo připomíná též význam „šlechetní".

Jeho otec vyrazil na čas za hranice i proto, že příslušníci jeho kmene Dioula se mezi mandinskými (Mandinkové) etniky na severozápadě Burkiny Faso cítili odstrkovaní. Jinak ale žije asi 70 etnik (někdy se uvádí až 120) v Burkině Faso relativně v souladu - občas dochází k třenicím mezi kočovnými pastevci a usedlými zemědělci - a stát s až polovinou muslimů zůstává ušetřen náboženských konfliktů.

I Sólo je muslim a do Prahy si v zavazadle přivezl korán. Zdůrazňuje ale, že islám u nich doma je umírněný, mnozí si neodpírají alkohol a ženy nejsou svázány náboženskými obyčeji tak jako jinde.

Na Mezinárodní den žen bývá zvykem, že se obě pohlaví oblečou do sportovního a hrají spolu fotbal.

Ne žebrák. Celebrita

Ještě jako chlapec se Sólo vrátil zpět do rodného městečka Nouna, kde ale jako slepec neměl moc šancí - na vzdělání ani na práci. Děti jako on většinou končily jako žebráci u mešity. „To jsem ale nechtěl," zdůrazňuje. Začal pracovat v dílně na výrobu dřevěných hraček. Tam si také ze dřeva vyrobil svůj první hudební nástroj, něco na způsob harmoniky, a svou hrou a humornými texty začal získávat přízeň místních posluchačů.

Jeho přirozený talent zaujal učitele na střední škole natolik, že mu v předvečer jednoho muslimského svátku daroval akustickou kytaru. Sólo nezamhouřil oka, celou noc cvičil na nástroj, který předtím nikdy nedržel v ruce, a následující den své dílko zahrál a zazpíval publiku. Píseň nazval Zavolej mi, má lásko. Psal se rok 1991 a Sólovi bylo patnáct let. Vzhůru začala pomalu stoupat nová burkinská hudební hvězda.

Postupně si poumělečtil jméno. Sólo je zdrobnělina Suleymana, Dja je jiné označení pro Koné („lev") a Kabako znamená „překvapení" či „skvělý". Tak mu začali říkat nadšení posluchači.

Roku 1994 dostal zlatou medaili na národním kulturním týdnu pořádaném vládou a za další dvě léta natočil první album Burkina Cubain, byť kvůli nedokonalému nahrávacímu studiu nevalné technické kvality.

Od té doby se jeho sbírka metálů a regionálních cen slušně rozrostla a řadí jej prý mezi pět nejlepších umělců Burkiny Faso.

Na koncertě se seznámil i se svou ženou. „Přišla za mnou a řekla mi, že se jí líbí moje hudba. Scházeli jsme se asi měsíc a povídali si," vzpomíná Sólo. Jeho neteři se pak svěřila, že ho miluje. A bylo to... Dnes mají čtyři děti. V životě i tvorbě slepého umělce hrají ženy významnou roli. Vedle sociálních témat či písní o postižených lidech věnuje Sólo mnoho textů právě jim.

„Ústy žen promlouvá bůh. A muži by měli plnit, co si přejí," pravil Sólo k nadšení některých přítomných dam na koncertě v Praze. V jeho vlasti mu prý říkají „ochránce žen".

Slepec fandí boxu

Připouští nicméně, že kdyby měl dost peněz, mohl by mít jako muslim ještě další manželku. Nevidomý Burkiňan se smyslem pro humor vzpomněl na malostranském jevišti vystoupení v Ghaně, kdy za ním přišla do hotelového pokoje žena a nabídla mu sex za peníze. „Doufám, že ženy v Praze takové (hamižné) nejsou."

Ač nevidomý, chodí doma do kina či na box. Zapojuje maximálně zbylé smysly a představuje si, co se v ringu a na plátně děje. Anebo na jevišti. To v případě opery, kterou v Praze navštívil poprvé v životě. Pucciniho Turandot ho nadchla.

A ještě jednu premiéru zažil Sólo v metropoli na Vltavě. Na jeho oči se mu na klinice Lexum poprvé podívali skuteční odborníci. Stejně jako jinde v Africe totiž v Burkině Faso zoufale chybějí lékaři, natož specialisté jako oftalmologové. Podle profesora Martina Filipce, jenž ho vyšetřil a který se sám angažuje v humanitárních aktivitách, mohl Sólo vidět, alespoň na jedno oko, kdyby... Kdyby se jako dítě dostal ke skutečnému odborníkovi, a ne k mastičkáři.

Jeho šedý zákal dnes humanitární organizace Světlo pro svět operuje v Africe za pouhých 800 korun.

Foto: Petr Podaný