Nejvýznamnější africké hospodářské centrum - jihoafrická metropole Johannesburg - se proměňuje v jeden velký uprchlický tábor. Po několikadenních brutálních násilnostech proti přistěhovalcům z jiných částí Afriky nebo Asie se to ve městě jen hemží traumatizovanými cizinci.
Na 11 tisíc se oficiálně odhaduje počet vyhnaných Zimbabwanů, Mosambičanů, Malawijců, ale i Somálců, Pákistánců, Indů a Číňanů - neoficiálně je jich o mnoho více.
Mnozí zachránili jen holé životy, jiní k tomu ještě aspoň kufřík, přikrývku nebo rádio. Někteří jsou odloučeni od příbuzných a shánějí informace o jejich osudu.
ČTĚTE TAKÉ: JAR: proti pogromům má zakročit armáda
"Je to prostě jen smutné," říká biskup Paul Verryn. V jeho metodistickém kostele táboří kolem 1300 lidí za nepopsatelných hygienických podmínek. Jsou vystrašení, otřesení, vyčerpaní a zčásti i zranění. Jen málokteří jsou ochotni uvést své jméno. V jejich líčení většinou převládá nepředstavitelná brutalita, s níž byli vyhnáni z domovů.
Vyprávějí o opilých a hulákajících bandách zabijáků, kteří lidem rozbíjeli hlavy cihlami. Nebo je zaživa upalovali. "Chceme prostě už jen pryč odsud," říká jistá žena ze Zimbabwe, kterou najednou už neděsí ani chaos v její vlasti.
Na policejní stanici na předměstí Jeppestown nocuje kolem 1500 lidí natlačených na zadním dvoře - pod širým nebem za nízkých teplot současné zimy na jižní polokouli. Nemají skoro žádnou vodu a záchody, o sprchách nebo koupelnách ani nemluvě. Policie je přetížená, stát ponechává uprchlíky z valné části jejich osudu - a soukromé iniciativě. Pracovníci humanitárních organizací se obětavě snaží zmírnit těžký úděl traumatizovaných lidí.
Stát se naproti tomu drží zpátky - a přiživuje tak pochybnosti o svých možnostech. Nemocnice nebyly o víkendu schopny přijmout nebo ošetřit všechny těžce zraněné z vlny násilností, napsal list Star. Což, jak usoudil, "vzbuzuje otázky ohledně připravenosti státu pro případ katastrof".
Staré politické gardě - která kdysi bojovala z exilu proti apartheidu - je z exploze násilností trapně. Všemi prostředky se snaží rozptýlit dojem, že národ Nelsona Mandely má problém, který se s oblibou připisuje k tíži Evropě, ale nepřiznává doma: radikální nenávist vůči cizincům.
Policie, která se sama navzdory bezbřehému vzedmutí násilí pochvalně označuje za pány situace, tvrdošíjně xenofobní násilí popírá. Jde prý jen o řádění kriminálních živlů, zdůrazňuje a ochotně se chytá spikleneckých teorií politiků, kteří za erupcí násilností tuší temné síly.
Naproti tomu uprchlíci, kteří ze strachu o své životy nechodí do práce, hledají útočiště u přátel a příbuzných nebo v kostelích, na policejních stanicích a obecních úřadech, jsou považováni za těžkou hypotéku.
Vláda prezidenta Thaba Mbekiho, která nechtěla vzít na vědomí krizi v sousedním Zimbabwe, vytrvale odmítala zřizovat uprchlické tábory. Události posledních dnů jí ovšem teď právě takové tábory nadělily. Lidé v nich přežívají za podmínek, které organizace Lékaři bez hranic (MSF) už pranýřovala jako lidsky nepřijatelné.
Foto: AP, Reuters
