V rozsáhlých špinavých keňských slumech je nouze o vše, kromě odpadu. Vrší se v bahnitých uličkách v ohromných kupách, zamořuje řeky a je zdrojem nákazy. Teď by se to mohlo změnit, protože se keňským odborníkům podařilo navrhnout sporák schopný tento odpad zlikvidovat a přitom dodat teplou vodu i jídlo.
Ušetří se tím také dříví potřebné jinak k vaření.
Vývojová práce na této využitelné spalovně odpadu trvala devět let a první "veřejné sporáky" by měly být v nejbližší době umístěny v přeplněných uprchlických táborech i městských slumech, v nichž se kvůli nezpracovanému odpadu šíří cholera.
ČTĚTE TAKÉ: Dárfúr: daruj kamna, zabráníš znásilnění
Spalovna je dílem nairobského architekta Jima Archera. Podařilo se mu spojit jednoduchost s výkonným zařízením schopným vypořádat se s ekologickými výzvami. Jeho dílo loni sklidilo velkou chválu na barcelonské světové architektonické přehlídce.
Prototyp už je využíván v nairobském slumu Kibera. Žije zde osm set tisíc lidí a jde údajně o největší komunitu svého druhu v Africe.
Nad hučícím a bublajícím topeništěm je osm rozpálených kotlíků, v nichž se vaří brambory, rýže a čaj. V troubě použitelné i k pečení chleba se právě opéká kýta. Za plotnou je zástěna z vlnitého materiálu a za ní police, na nichž vysychají odpadky, které posbírala místní mládež a které v blízké době zhltne pec.
Technikům trvalo tři roky, než se jim ve spalovací části zařízení podařilo vytvořit teplotu dostatečně vysokou na to, aby zničila toxické látky, které odpad, složený zejména z plastů, obsahuje. Přesto se snaží dosáhnout teplot ještě vyšších.
Spalovací sporák je nadějí pro slumy, v nichž bují násilí, zločinnost a nemoci. Kiberská mládež na jedné z bývalých skládek založila pole a začala na něm pěstovat okurky, dýně a rajčata.
Hygienické riziko
Hygienické riziko, jaké musí všudypřítomné odpadky představovat, udeří do očí okamžitě po vstupu do Kibery. Dělá to dojem, jako by byl slum na odpadcích postaven. V jeho zablácených uličkách se válí pohozené smetí promísené s výkaly, to vše proniká do zdrojů vody, z nichž pak zůstávají smrduté louže.
U silnic je vidět dusící se ohniště založená z odpadu. Šíří se z nich štiplavý kouř, přičemž v těsné blízkosti jsou stánky s jídlem. Ve smetištích se prohrabávají prasata i kozy, děti si hrají u špinavých potůčků a pijí z kohoutků zavalených odpadem.
Kibera je domovem šedesáti procent nairobského obyvatelstva, a přesto zde nefunguje svoz odpadu ani žádné další městské služby. Velké části jejích obyvatel dá práci sehnat petrolej pro rodinné vařiče.
Archera tedy napadlo, že by bylo možné aspoň část odpadu zlikvidovat a zároveň lidem poskytnout teplou vodu na mytí a také vývařovnu.
Ačkoli se budování prototypu v kiberské části zvané Laini Saba neobešlo bez hádek a ačkoli je komplikovalo sucho a konstrukční problémy, podařilo se dokázat, že jde o životaschopný nápad. Ke sporáku patří vysoký komín, který odvádí dusící kouř pryč. První emisní testy byly úspěšné.
Keňský Červený kříž se teď chystá postavit podobné spalovny poblíž somálské hranice, v uprchlických táborech Dadaab a Kakuma, v nichž letos propukla cholera a v nichž se chystá pracovat nejmíň jedna z evropských humanitárních organizací.
Podle Jumy Ochienga z Červeného kříže bude veřejný sporák přínosem nejen pro zdraví, hygienu a ochranu prostředí, ale poskytne také pracovní příležitost mladým lidem, kteří spalovnu postaví a pak ji budou udržovat.
Zkušenost z Kibery to potvrzuje. Tamní sporák stál jakožto prototyp 10 tisíc dolarů, cena těch příštích by mohla být i poloviční. Průmyslové spalovny používané v Evropě přijdou i na 50 milionů dolarů.
Foto: Reuters a Wikimedia Commons
