Chvilka k zamyšlení
Splachujte s úctou. Je Světový den toalet

Leckdo se ušklíbá, když slyší o Světovém dni toalet. OSN ale měla pádný důvod, když tento "svátek" před deseti lety zavedla. Má upřít pozornost světa na katastrofální hygienickou situaci lidí v rozvojových zemích.

Jakmile turisté překročí práh čtyřhvězdičkového hotelu v etiopské metropoli Addis Abebě, srazí se s tvrdou realitou. Muž se staženými kalhotami vykonává bez jakéhokoli studu svou potřebu přímo na chodníku.

"To tedy nechápu. Nemají tady snad lidi záchod?" ptá se německý cestovatel Peter Friedrich, zatímco jeho manželka znechuceně odvrací hlavu.

Odpověď zní: Ne. V Etiopii, stejně jako ve spoustě dalších afrických zemí, jsou soukromá hygienická zařízení luxusem, který si mohou dovolit jen ti bohatší.

Zatímco v bohatší části světa si lidé téměř nedovedou představit, jaké to je, nemít v domě tekoucí vodu, koupelnu ani záchod, pro chudé Afričany je takový život samozřejmostí.

Pokud se brzy nestane nějaký zázrak, bude muset podle zprávy organizace WaterAid většina států subsaharské Afriky rezignovat na závazek, že do roku 2015 o polovinu ubude lidí bez přístupu k toaletě.

"Pokud to dál půjde tak jako doteď, bude subsaharské Africe trvat dvě století, než se k takovým číslům dostane," tvrdí zpráva WaterAid.

Podle odhadů žije dnes na planetě 2,6 miliardy lidí bez přístupu k základní hygieně - to je víc než čtvrtina populace, skoro nepředstavitelné číslo. Organizace WaterAid tvrdí, že škody, které každoročně v Africe způsobí nedostatek vody a nedostupnost hygienických zařízení, jsou vyšší než celková rozvojová pomoc, kterou kontinent dostává.

Podle jednoho z autorů zprávy, Johna Garreta, je alarmující hlavně počet lidí, kteří kvůli nedostatečné hygieně umírají. "Chybí-li přístup k sanitárním zařízením, hrozí lidem zvláště průjmová onemocnění, na která v Africe umírají hlavně děti," připomíná Garret.

Nejhorší je přitom situace v chudinských čtvrtích. Například Kibera v keňském Nairobi, největší africký slum, kde žije v naprosto neudržitelných podmínkách v chatrčích z vlnitého plechu přes 800 tisíc lidí.

Čistou vodu mají obyvatelé k dispozici v obrovských černých kontejnerech a často ji musejí nosit velice daleko. "A to je pro ženy, které vodu obstarávají, opravdu těžká práce," popisuje Frankie, který už několik let provádí po slumu turisty.

Také co se týče záchodů, je výběr značně omezený. Existuje tu několik míst, kde humanitární organizace postavily veřejné toalety, a pak už zbývají jen latríny. Ty se během dešťů často vyplaví, takže po slumu teče bahno smíchané s exkrementy a infekční choroby se šíří jako lavina.

Ke každodennímu folklóru patří také takzvané "létající záchody". V nouzi lidé vykonávají potřebu do plastikových sáčků, které pak odhazují vysokým obloukem co nejdál od chatrče, kde bydlí.

Odvoz odpadků ale ve slumu vůbec nefunguje. "Když člověk jde skrz Kiberu, vidí tyhle plastové pytlíky na střechách, kde leží spolu s horami dalšího odpadu," popisuje tradiční obrázek zpráva londýnského Svazu stavebních inženýrů (ICE).

Jsou tu však i veselejší zprávy: nedávno ve slumu vyrostly takzvané biolatríny. V nich se exkrementy shromažďují ve velké jímce a metan, který v jímce vzniká, se pak používá na vaření nebo výrobu elektřiny. Fekálie se prostě mění na energii. Takové projekty jsou ale stále spíše výjimkou. Většina chudších obyvatel Etiopie, Keni a dalších afrických zemí se musí smířit s osudem a v případě nutnosti stáhnout kalhoty přímo na ulici.