Z Minnesoty klanovým vůdcem v Somálsku. Síla je potřeba

Z Mogadiša uprchl za občanské války a většinu dospělého věku prožil v USA. Pak se ale vrátil do Somálska a klanoví starší si ho vybrali, aby je vedl, přinesl mír a pořádek.

Ve volných džínsech, s velikými slunečními brýlemi a iPhonem u boku nepůsobí jeho dobře živená postava v Somálsku příliš typicky. Ale Mohamed Aden není typický Somálec.

ČTĚTE TAKÉ: Somálští islamisté vytrhávají lidem hříšné zlaté zuby
                        Lidské safari. Bohatí Rusové prý loví somálské piráty

Je trochu velitel milice, trochu učitel, trochu zákonodárce, trochu technik a trochu král - což by pro každého místního bylo dost velké sousto. Natož pak pro sedmatřicetiletého Adena, který se obléká a mluví jako rapper a do Somálska se po patnácti letech v Minnesotě vrátil teprve vloni. Přesto, nebo snad právě proto si získal důvěru a autoritu místních postavit se do jejich čela a dokázal ze svého kraje vytvořit oázu relativního klidu v možná nejzničenější a nejdivočejší zemi planety.

S pomocí peněz dalších emigrantů v USA i Evropě přetvořil město Adado a jeho okolí, které sužovali bandité i bojovné islamistické frakce, v jistý stát ve státě. Na dodržování zákona bdí fungující policie, ve městě vznikají nové školy, podniky i zákony, píše deník International Herald Tribune.

Pod jeho autoritou spadá nějakých třináct tisíc čtverečních kilometrů (Somálsko celé je asi padesátkrát větší) a pár set tisíc lidí, většinu z nich představují zoufale chudí kočovníci a členové Adenova rodného klanu Saleban.

Všechno zvládá bez vnější pomoci

„Když jsem tu přistál, vyrazilo mi to dech, v dobrém slova smyslu," říká Denise Brownová z humanitární pomoci OSN, která Adado v březnu navštívila. „Neviděla jsem to, co obvykle v Somálsku vidím: bídu, chaos, chudé lidi."

Mohamed Aden nedostává moc pomoci od Spojených národů ani od přechodné centrální vlády, kterou tvoří umírnění islamisté. Podporuje ji sice mezinárodní společenství, ale má příliš potíží s povstalci v samotném hlavním městě Mogadišu. Většinu toho, co Aden dokázal, musel zvládnout po svém.

Jeho bezpečnostní aparát vypadá dost militantně, ale jinak to v těchto končinách asi nejde. Adenovi policisté nosí raketomety a před policejní stanicí stojí dva ohromné tanky. „Moje kadilaky," ušklíbá se Aden.

Jakkoli však může působit extravagantně a rozpustile, drží vše pevnou rukou. Lidé podle něj chtějí vládu, dokonce i v Somálsku. „Prosí o ni."

Jeho experiment, ustavit malou místní vládu zespodu, se zakládá na klanové tradici somálské společnosti. Ta po dekády maří všechny pokusy o centrální vládnutí shora, ale Adado může jít zbytku země příkladem.

Na piráty nemůžu, jen bych způsobil nové potíže

Proti čemu ovšem Aden nic nezmůže, je pirátství, které ohrožuje lodě plující do Suezského průplavu. Řada pirátů pochází z jeho oblasti, jeden z nich (nesoucí válečné jméno Syn lháře) si staví veliký dům právě naproti adadské policejní stanice.

„Postaral bych se o tyhle lidi, ale teď nemůžu, protože nemám zdroje," vysvětluje. „Kromě toho, nemůžete prostě vymazat celé pracovní odvětví pro tisíce mladých mužů. Když něco seberete, musíte to něčím jiným nahradit. Jinak přijdou další problémy."

Co ho vedlo k tomu vzdát pohodlný život s manželkou Shamso a pěti syny na předměstí Minneapolis? Jak se tak rychle dokázal vypracovat od malé zdravotnické živnosti na „prezidenta", jak ho místní nazývají?

„Když jsem prvně přijel, bál jsem se," přiznává Aden. „Nevěděl jsem, jak na mě budou lidé reagovat, jestli mi budou věřit. Ten první rok jsem se zaměřil na sílu. Bez síly nemůžete udělat nic." Ale svým způsobem neměl na výběr.

Do Adada přišel loni s plánem pár týdnů pomáhat s následky vražedného sucha. Organizoval kamiony s vodou a jídlem a zprostředkovával peněžní pomoc od krajanů v Americe. Adadské starší ohromilo, jak je rázný a efektivní, a rovnou se ho zeptali, jestli je nechce vést.

„Potřebovali jsme muže míru a on je z mírumilovného místa, z Minnesoty," vysvětluje Mohamed Alí Farah, jeden ze starších.

Přirozené organizační schopnosti stvrdil manažerským vysokoškolským diplomem, a spolu s financemi od krajanů a podporou autority místních starších dokázal zformovat dobře vyzbrojenou policii. Několik stovek uniformovaných příslušníků jeho klanu Adena hrdě poslouchá a brání, až se snad podobají soukromé armádě. Ale díky ní se tu islámským extremistům nedaří uchytit tak jako v sousedních regionech, kde přináší jen chaos a zkázu.

Když je potřeba, střílí se 

Ti, co se pokusili zpochybnit Adenovu autoritu, za to zaplatili. Minulé léto jeho policisté zastřelili čtyři muže, kteří násilím odmítali vyklidit budovu, která podle Adenovy administrace náležela někomu jinému.

„Věděl jsem, že tu jsou zbloudilci, lidé s vlastními pravidly. Bylo mi jasné, že se s nimi dříve nebo později budu muset vypořádat."

Uklizené útočiště v Adadu nyní láká rodiny, které utíkají před vytrvalým násilím z Mogadiša, plechové střechy tisíců nových přístřešků se lesknou v poledním slunci.

Mohamed Aden vyrostl v Mogadišu, první z deseti dětí vojenského mechanika. Se strýcem utekl ze země v roce 1992, rok poté, co padla ústřední vláda a jeho přátelé se rozdělili do soupeřících milicí. „Nemohl jsem si sám sebe v té válce představit."

Ale přesto jí neunikl, náhodná kulka jej trefila do kotníku. Brzy odešel do sousední Keni a poté do floridského Miami, kde přebýval v útočišti pro bezdomovce. Pak nasedl na autobus směr Minneapolis, somálskou zaslíbenou zemi a domov největší komunity jeho krajanů v USA.

Chybí mu klimatizace a zima

Tam se vypracoval od parkování aut přes práci v továrně až k vysokoškolskému diplomu, přičemž pořád sledoval situaci v Somálsku s úmyslem vrátit se a pomáhat. Když ale nabídky přišly, nejprve odmítal. „Bylo to pro mou ženu a děti těžké, ale dělám tu něco velkého a oni to vědí." A co mu kromě rodiny chybí nejvíc? „Sportovní centrum, metro, klimatizace, dokonce i zima." Ty bývají u amerických Velkých jezer hodně tuhé.

Sídlí ve velkém domě ve středu Adada, kde si zařídil velín s laptopem, iPhonem a připojením na internet. Coby předseda regionální administrativy se tu často setkává se staršími, rokuje s nimi na koberci v obýváku. Musí brát ohledy na konzervativní muslimskou kulturu, které po letech v USA tolik odvykl, a neztratit pracně získaný respekt.

Letos na jaře, když opět přišla devastující sucha, jej starší požádali, aby vedl modlitbu za déšť. „Nejsem žádnej imám," reptal napřed, ale nakonec svolil. A když vidí zlomeného a nemocného člověka, slíbí mu, že se za něj pomodlí. „Nic jiného tady fakt dělat nemůžu. Není tu žádná záchranka."

Foto: flickr.com/charlesfred, Reuters, ximaniyoxeebaha.com, Iftiin Education & Development Association, UNHCR, Profimedia.cz