Hugo Chávez betonuje svou moc. Vydrží ale krizi?

Venezuelský vůdce Chávez dostal, co chtěl. Kontroluje vládu, parlament i justici a může se nechat znovu zvolit do funkce, kolikrát jen bude chtít. Ale pořád před ním stojí gigantická výzva - hospodářská krize.

Referenda, plebiscity a volby jsou pro tohoto „bojovníka za lid" jen etapami na cestě k totálnímu Chávezově státu. V neděli oznámil, že prý potřebuje ještě deset dalších let, aby svoji revoluci dokončil. Bývalý pučista se stal po víkendovém referendu prvním lationskoamerickým prezidentem bez automatického data spotřeby, píše magazín Der Spiegel. .

Venezuelané, kteří se narodili  v roce 1998, nepoznají do svých dvacátých nebo dokonce třicátých narozenin žádnou jinou hlavu státu než Huga Cháveze.

ČTĚTE TAKÉ: Chávez zvítězil v referendu. Může vládnout neomezeně
                        Blafuje Chávez? Prý zmařil pokus o převrat

Je Venezuela na cestě stát se diktaturou, jak se obávají kritici? Změní se republika, jejíž ekonomika stojí na ropě, v druhou Kubu, státem organizovanou vojenskou laboratoř pro „socialismus 21. století"?

Prezident bude muset stále procházet lakmusovým testem demokracie - volbami. Ale stačí organizovat jednou za pět let procházky k volebním urnám, aby se režim dal považovat za demokracii?

Kult osobnosti v caracaském provedení

Prezident kontroluje vládu, parlament i justici, dělba moci zde prakticky neexistuje. Má také vlastní, neoficiální mocenské prostředky, ozbrojené milice.

Chávez si nechá říkat „Comandante", stejně jako Che Guevara. Myslí jako voják a i tak jedná. Jeho idolem je samozřejmě Fidel Castro.

Rozumí si i s ideologickým odkazem Kubánců, pěstuje ale kult své osobnosti, což bylo stratégovi Castrovi vždy dost cizí. Vládce z Caracasu je spíš klasickým jihoamerickým vůdcem.

Jeho moc se zakládá na osobním charismatu a na oddanosti jeho příznivců, podobně jako tomu bylo u argentinského Peróna nebo brazilského Getúlia Vargase. Perónovi ani Vargasovi demokracie nevadila, dokud se jim hodila do krámu. Ale jakmile byla jejich moc ohrožena, neměli žádné skurpule a systém jednoduše demontovali.

Chávismus stojí stejně jako peronismus mezi pravicí a levicí, fašistickou a socialistickou ideovou výbavou. Chávez si ze začátku nechal radit argentinským neofašistou Norbertem Ceserolem, pak bez problémů přestoupil k příznivcům německého neomarxisty Heinze Dietericha. Jeho příznivcům je to jedno. Dokud je jejich vůdce nezklame, ideologie není důležitá.

„Chávez nakonec zakopne o vlastní nohy"

Vztah mezi Chávezem a jeho příznivci nestojí jen na sociálních programech a almužnách. Chudí mu jeho chyby odpouštějí, korupci a přehmay v hospodaření připisují jeho okolí. Samotný vůdce je nedotknutelný, dokud lidé budou věřit tomu, že je nezradí.

„Nikdy neuzavřu žádný pakt s buržoazií, nikdy nevrazím dýku do zad lidu," sliboval ve volebním boji. Tomu tvrdé jádro jeho příznivců také věří.

„Milujeme Tě!", křičeli muži a ženy, když k nim promluvil z balkonu paláce vlády. Děkují mu, že venezuelskému proletariátu poprvé propůjčil hlas a tvář. V roztříštěné opozici není nikdo, komu by chudí mohli podobně důvěřovat.

V řadách opozice jsou studenti, příslušníci tradičních stran i bývalí chávezisté. Není pravděpodobné, že by do voleb v roce 2012 našli přesvědčivého jednotného kandidáta, který by mohl nad Chávezem vyhrát.

„Chávez nakonec zakopne o vlastní nohy," předpovídá americký politolog Norman Gall. Především pád cen ropy je ranou do srdce Chávezova režimu.

Většina sociálních programů je totiž financována státní ropnou společností. Státní měna je přehodnocená a inflace přesahuje třicet procent.

Venezuela toho kromě ropných produktů mnoho nevyrábí a tak musí většinu zboží, od potravin po spotřební zboží, dovážet.

Chávez  si opakování referenda o změně ústavy prosadil dříve, než na chudé dopadla hospodářská krize.

V prvních deseti letech jeho vládnutí se cena venezuelské ropy zosminásobila, a tak si prezident mohl dovolit být maximálně štědrý. Na horší časy ale není připraven, pokračuje Spiegel.

Experti počítají s drastickým znehodnocením venezuelské měny a tvrdou recesí. Jestli milostný vztah mezi vůdcem a jeho lidem přežije krizi, záleží nejen na jeho charismatu, ale hlavně na tom, jak obstojí v roli krizového manažera.

Foto: AP, Reuters