Prachy a blaženost
Kolik peněz nás učiní šťastnými?

Učiníme-li srovnání v rámci jedné kultury z dlouhodobého hlediska, spojení mezi bohatstvím a štěstím nenalezneme. Američané jsou dnes v průměru dvakrát bohatší než před padesáti lety, ale přitom v roce 1957 35 procent lidí uvedlo, že jsou „velmi šťastní“ a v roce 1993 takto odpovědělo 32 procent respondentů. Z těchto výzkumu vyplývá, že pocit štěstí se zvedá jen do chvíle, než dosáhneme základních potřeb (vlastní domov, jídlo, bezpečí), a pak s přibývajícím bohatstvím již nestoupá.
Jedním z důvodů, proč peníze nepřispívají k subjektivnímu pocitu spokojenosti, je, že naše vnímání bohatství není absolutní, nýbrž relativní. „Podle teorie sociálního srovnání se lidé porovnávají s ostatními a cítí se spokojení nebo deprivovaní v závislosti na tom, jak si v tomto srovnání vedou.“ (str. 460). Bohatne-li celá společnost, naše představa bohatství, jež by uspokojilo naší touhu po štěstí, se mění. Výzkumy odhalují, že šťastní lidé se častěji srovnávají směrem dolů než lidé nespokojení (Ladd Wheeler a Kunitate Miyake, 1992; Ljubomirsky a Ross, 1997). Člověk se především srovnává se svým okolím. Pracující ze střední třídy se cítí šťastnější, když jeho přátelé a sousedé třou bídu s nouzí, protože si připadá úspěšnější. Srovnávacím měřítkem je nedávná minulost. Podle teorie míry adaptace závisí naše spokojenost s přítomností na míře úspěšnosti, na kterou jsme zvyklí. Dosáhneme-li v životě zlepšení, chvíli budeme v euforii, ale na danou míru štěstí si zvykneme a svoje standardy pro srovnávání zvýšíme.
(výpisky z S. Kassin, Psychologie, pak. Emoce)

Hlasuj - toto je kvalitní názor - 44 hlasů