Hugo Chávez je mrtev. Sotva který prezident Latinské Ameriky byl tak milován a současně tak nenáviděn jako on. Sotva který socialista ovlivnil politiku svého kontinentu tak jako on. Bývalý americký prezident James Carter ocenil kdysi Cháveze jako státníka, který se zasloužil o zlepšení života milionů svých krajanů. Neustále hnán svými ideály po sobě ale zanechal rozpolcenou zemi.
Bez Cháveze čekají Chávezovce ve Venezuele krušné časy. Pokud se někomu z vládnoucích socialistů nepodaří vystoupit z obřího stínu zesnulé hlavy státu a chopit se přesvědčivě jeho žezla, může být se socialismem 21. století ve Venezuele brzy amen.
Chávez polarizoval jako málokterý politik současnosti. Jeho příznivci by dokázali během chvilky snést tolik přesvědčivých argumentů na jeho podporu, že by ho šlo v cuku letu vyhlásit blahoslaveným i svatým. Jeho četní protivníci můžou být naopak přesvědčeni, že už se zaslouženě smaží v pekle.
Asi největší Chávezovou zásluhou je, že se mu podařilo více semknout latinskoamerické země. Region se stal sebevědomějším a odvážnějším postavit se v důležitých otázkách Spojeným státům.
Chávez při tom umně využíval arogance a ignorance, jež na ose USA - Latinská Amerika už dlouho vládne. Byť dnes už výrazně méně než kdysi.
Sjednocování kontinentu se pokoušel i financovat, přičemž ale ruinoval svou vlastní zemi. Jen spřátelené Kubě daroval ropu v hodnotě zhruba šest miliard dolarů ročně.
Z Chávezových činů lze mezi prvními ocenit jeho snahu, aby zisky z nerostného bohatství Venezuely nekončily většinově v cizích kapsách, ale aby se využívaly pro blaho samotných Venezuelanů. V první řadě těch nejchudších. I proto nad smrtí comandanteho, jak mu říkali podle vzoru Fidela Castra, truchlí nejvíce oni.
Jim ku prospěchu Chávez rozjel bezpočet sociálních programů a ve společnosti začal být konečně slyšet jejich hlas. Zmiňme alespoň lékaře, které prezident poslal do slumů společně s učiteli, kteří se snaží vymýtit negramotnost.
Z Chávezovy iniciativy vznikly též lidové supermarkety, v nichž se prodává zboží za státem dotované ceny.
Nechal dokonce posunout o půl hodiny čas, aby děti vyrážely do školy za světla.
Nejdůležitějším nástrojem jeho vlády se staly příjmy z ropy, jejíž zásoby ve Venezuele patří k největším na světě. Chávez si nad domácím petrolejářským průmyslem zajistil kontrolu - i znárodňováním.
S příchodem hospodářské krize a poklesem ceny ropy na světových trzích ale prezidentova hvězda začala blednout, také na mezinárodním poli. K plodům Chávezova antiimperialismu patřilo i zvláštní kumpánství s lidmi, jako je běloruský prezident Lukašenko, íránský prezident Ahmadínežád (ten ho dnes přirovnal k Ježíšovi) či syrská hlava státu Asad.
Pokud ale šlo o peníze, šel třídní boj stranou, zesnulý státník uměl být pragmatický. Vždyť šeková knížka byla jeho hlavním trumfem.
Za celou dobu své téměř patnáctileté vlády nezastavil ani jednou prodej ropy na sever, konkrétně do USA, jeho oblíbenému fackovacímu panákovi. Američané byli a zůstávají zdaleka největším obchodním partnerem Venezuelanů.
Jak to ale u samozvaných světa a národů spasitelů obvykle bývá, jak šel čas, z Chávezovo původních ideálů mnoho nezbylo.
Dnes to nejsou buržousti, ale socialisté, kteří v Caracasu slaví největší party, jezdí v drahých autech, chodí do nóbl restaurací a telefonují nejnovějšími smartphony. V tmavých kanálech končí miliony z prodeje ropy. Dobře míněná revoluce se opět nějak zvrtla.
Dobře míněné byly i sociální programy, které měly vymýtit chudobu a pozvednout z bahna málo majetné. Chudoba je však v zemi stále dost hmatatelná. Hlavním selháním prezidenta v tomto směru bylo, že podcenil fungující kontrolní mechanismy stále nabobtnanějšího státního aparátu, v němž se rozhodující posty rozdávaly věrným soudruhům.
Pokud jde o novináře, Chávez jen málokdy zklamal. Byl to šoumen a narcista. Žertoval i nadával, chválil i plísnil, urážel a vystřeloval sarkastické šípy. Současně lákal na svůj ideologický med. Ale na jaký vlastně?
Kromě pravičáka byl směskou všeho možného. Socialistou, komunistou, maoistou, marxistou... A také křesťanem.
Venezuela se za Chávezovo panování, jež posvětily několikeré volby, stala sice výrazně méně nerovnou, současně ale méně demokratickou. A Chávez více autoritářský. Zdá se však, že pro ty dole to bylo druhořadé. Vždyť Chávez stál na jejich straně a pomáhal jim. Ve slumech býval častým hostem.
Pro mnoho lidí ve Venezuele tak včera zemřel jim drahý člověk. Jako by ztratili člena své rodiny.
Říkali mu "mi comandante".
