USA: Zákon zakazuje ženám bojovat, armáda ho obchází

Zákon v USA zakazuje nasazení žen v první linii. Přitom přímo v bojích v Afghánistánu a v Iráku zahynuly desítky příslušnic ozbrojených sil. Americká armáda, která k boji ve dvou válkách, potřebuje všechny lidské zdroje. Zákony proto různými způsoby obchází. Mnozí experti se proto domnívají, že je třeba zastaralé normy změnit.

Majorka Kellie McCoyová vedla v roce 2003 četu ženistů v Iráku. Jejich konvoj byl přepaden, povstalci zaútočili bombami, granáty a střelbou ze samopalů. Jeden ze zraněných vojáků zůstal v šoku stát uprostřed silnice, McCoyová se rozběhla skrz palbu a dostala ho do vozidla, zatímco opětovala střelbu. Poté spolu s dalšími zachránila zbývající vojáky. Dostala bronzovou medaili za statečnost, ale především si vysloužila obdiv svých kolegů.

„Myslím, že co jsem udělala, je utvrdilo v tom, že mě mají respektovat ," napsala v soukromém emailu z Iráku, který citoval americký deník The New York Times.

Před 11. zářím 2001 se Američanky objevily v boji jen skutečně výjimečně, především jako příslušnice vojenské policie. Pracovaly v zázemí, přesně jak určují vojenské řády.

Války v Afghánistánu a Iráku, ve kterých se bojuje na ulicích a tržištích, ale vše změnily.

„Dnešní vojsko operuje v bojových zónách, jasná první linie neexistuje. O vítězství nerozhodují jen kulky, ale i vztah s místními obyvateli. Omezit nasazení části vojáků kvůli jejich pohlaví poškozuje úspěch mise," napsala v komentáři pro deník The Baltimore Sun plukovnice Kelly Martinová.

Papírové triky

Počet žen v důstojnickém sboru, a to dokonce i velitelek čistě mužských jednotek, prudce přibývá. „Získaly si důvěru a respekt svých mužských kolegů," říká o vojačkách Peter Mansoor, bývalý plukovník, který pracoval ve velení amerických jednotek v Iráku.

Vzhledem k dlouhým a komplikovaným konfliktům byli velitelé často nuceni přestat na rozdíly mezi pohlavími brát zřetel. Více než jedenáct procent Američanů nasazených v Iráku a Afghánistánu byly zatím ženy, celkem jde o 220 tisíc osob. Celkem 121 z nich zahynulo, z toho 66 přímo v boji.

„Tuto válku bychom prostě nemohly bojovat bez  žen," říká podle New York Times ředitel bezpečnostního think tanku Center for a New American Security John Nagel o Iráku.

V prostředí Pentagonu jsou tato fakta dávno známá. Veřejnost ale o bojujících ženách mnoho neví, protože jejich nejnáročnější práce je často výsledkem obcházení předpisů.

Ženy nesmí být součástí bojových sil armády, jako jsou pěchota, speciální jednotky a většina polního dělostřelectva. Ženy mohou vést muže do boje jako důstojnice, ale samotné bitvy se účastnit nesmějí.

Velitelé v Iráku a Afghánistánu se ale znovu a znovu uchylují k papírovým trikům, když potřebují k bojovým jednotkám přidělit například specialistky na zneškodňování výbušnin či zpravodajskou práci. Do formuláře například napíší,  že vojačka byla k bojové jednotce připojena a ne přidělena.

Realita proti teoriím

„Museli jsme vzít všechny, nikdo nemohl jen tak zůstat jako pomocná síla v zázemí," říká Michael A. Baumann, který velel v letech 2004 a 2005 jednotce hlídající bagdádskou čtvrť Rašíd, v té době extrémně nebezpečnou. Ženy byly technicky členkami zvláštní protichemické roty v divizi. V praxi ale fungovaly v rámci polního dělostřelectva.

Baumann přiznává, že měl zpočátku pochybnosti, zda ženy hlídkové pochody s těžkou výstrojí v extrémním vedru vydrží. „Mýlil jsem se. Dokázaly to zvládnout stejně jako muži. Viděl jsem to na vlastní oči," říká penzionovaný plukovník.

„Tato válka ukázala, že pravidla musíme přehodnotit, protože ony tam prostě jsou a dělají svoji práci," řekla plukovnice Cheri Provanchová, velitelka praporu obrněných vozidel v iráckém Mosulu, americkému deníku The Washington Post.

Přítomnost žen není pro jednotky bez následků. Problémy mohou být například s logistikou, ženy potřebují zvláštní ubytovací jednotky a sociální zařízení. Čelí také mnohokrát většímu riziku znásilnění v případě zajetí. Sexuální vztahy mezi vojáky a vojačkami mohou způsobit problémy s disciplínou.

Argumenty, že vojačky nedokáží vydržet drsný trénink a obstát ve válečném prostředí, se ale neprokázaly. Ženy jsou samozřejmě v průměru slabší a pomalejší než muži, zájem o službu v bojové jednotce ale mají spíš rekrutky, které svými výkony průměr vysoce převyšují.

Stejně tak se neprokázalo podezření, že vojačky se budou pokoušet uniknout z bojového nasazení účelovým těhotenstvím.

Rovnoprávná Evropa, váhavý Kongres

Nasazení žen má i své výhody. Speciální jednotky námořní pěchoty zvané Lvice, které se skládají pouze z žen, prohledávají irácké a afghánské domy a hledají mezi obyvateli zbraně. Prohledávání místních žen vojáky mužského pohlaví je přitom z kulturních důvodů nepřijatelné. Prohledávající vojačky žádnou nelibost nevzbuzují.

Více než dvanáct zemí světa nasazení žen v bojových jednotkách podporuje, mezi nimi, Francie, Německo, země Skandinávie či Kanada. Ani česká armáda nezná v bojovém nasazení rozdíl mezi ženami a muži, v roce 2008 v zahraničních misích sloužilo 163 vojákyň. Podle studie z roku 2006 se ale například ve speciálních jednotkách české vojačky prakticky nevyskytují.

Celkem je v české armádě asi třináct procent žen. V ozbrojených silách USA je jich celkem šestnáct procent vojaček, mají ale podstatně více omezené možnosti. Přesto je mezi nimi na 57 generálů a admirálů.

Armáda Spojených států je podle New York Times nejspíš o několik kroků před americkým Kongresem. Ten v minulosti několikrát legislativní změny ve prospěch žen v armádě zamítl. Podle průzkumů veřejného mínění však většina veřejnosti ženy v bojových jednotkách podporuje.

Bezpečnostní analytici a armádní důstojníci se domnívají, že je třeba vstup žen do bojových jednotek rozfázovat a zavést jednotné testy zdatnosti, které by byly stejné pro muže i ženy ale rozdílné pro dané zařazení. Důvodem je postup nejmodernějších technologií, mnoho úkolů již vyžaduje mnohem méně fyzické síly.

Řízení obrněných transportérů nebo práce u polního dělostřelectva vyhovuje většině žen více než práce u lehké pěchoty, která vyžaduje dlouhé pochody s těžkým vybavením. Jakákoli změna směrem k uznání role žen v bojových jednotkách ale vyžaduje změnu zákona a podle členů americké Sněmovny reprezentantů není pravděpodobné, že by někdo v současné době vyvinul potřebnou iniciativu.

Povzbuzení pro gaye

Kongresman John M. McHugh ještě před čtyřmi lety podporoval neúspěšný pokus roli žen v bojových zónách ještě více omezit. Nyní ale změnil názor. „Ženy v uniformě jsou dnes nejen nedocenitelné, jsou nenahraditelné," řekl během slyšení v Senátu.

Úspěch vojaček v Iráku a Afghánistánu povzbuzuje bojovníky za práva homosexuálů. Ti sice v armádě sloužit mohou, ale nesmějí se ke své orientaci veřejně přiznat, či se jako homosexuálové projevovat.

Tomuto pravidlu se říká "Don't ask, don't tell" a bylo zavedeno jako kompromis v roce 1993. Má prý udržet disciplínu. Od nástupu Obamy do Bílého domu si aktivisté slibovali změnu, zatím ale na prezidentskou iniciativu čekají marně.

„Zvládli to se ženami, což je v některých ohledech složitější, zavedly se kvůli nim zvláštní tréninkové standardy a mají i oddělená sociální zařízení a podobně," řekl deníku New York Times lobbista David Stacy, který se v organizaci Kampaň za lidská práva věnuje právům homosexuálů. „Pokud to armáda zvládla a udržela pořádek a  disciplínu, určitě má i kapacity na to, aby integrovala otevřené gaye a lesby," říká aktivista.

Foto: Profimedia, Wikimedia Commons, .defenselink.mil