Naděje velkého šarífa. IX. díl

Před vypuknutím světové války roku 1914 existovaly na Arabském poloostrově tři veličiny. Velký šaríf Husajn v sunnitském Hidžázu, imám Jahjá ze šíitské sekty zajdistů v Jemenu a wahhábita Abdal Azíz ibn Saúd ve vnitrozemí. Maskatský sultán ani ománský imám do velké arabské hry příliš nezasahovali.  

Jahjá Muhammad nechtěl mít nic společného s nevěřícími Brity a vyháněl probritské náčelníky. Saúd uznal roku 1915 britský protektorát a slíbil, že nenapadne země britských chráněnců Kuvajt, Bahrajn, Katar, Smluvních šejchátů (vládce na Pirátském pobřeží) a Maskat a Omán.

Šaríf Husajn ibn Alí, vládce Hidžázu od roku 1908, také nesnášel osmanského kalifu, istanbulského sultána (v jehož městě se roku 1853 narodil), a Britové si ho naklonili slibem, že na tureckých územích Arábie vznikne arabský stát.

Roku 1916, uprostřed "velké války", vyhlásil šaríf nezávislost Hidžázu, sebe za krále a postavil se proti Turkům. Arabské povstání, jak mu Britové říkali, moc úspěšné nebylo. Například Medína zůstala turecká až do začátku roku 1919.

Roku 1916 se do Husajna pustil ibn Saúd a dobyl hornatý kraj s oázou Chajbar severně od Medíny.

Propaganda velkého přátelství

Šarífové, "vznešení", odvozovali svůj rod od Muhammadova vnuka Hasana a zdobili se zeleným turbanem. Z nejznámějších šarífských rodů jsou to například Idrísové, které vyhnal z Libye roku 1969 důstojník letectva Muammar Kaddáfí. Dodnes sedí na trůnu Alavidové v Maroku v osobě Muhammada VI. a Hášimovci v Jordánsku v postavě Abdalláha II.

O těch je nyní řeč. Poněvadž od desátého staletí ochraňovali svatá území s Medínou a Mekkou, dávali si titul "velkých šarífů".

V Arábii se k Husajnovi v podstatě nikdo nepřidal. V Jemenu byl Jahjá Muhammad bombami donucen spokojit s předválečným Jemenem a Britové ho nechali vládnout (zemřel roku 1948). Slavný plk. Thomas Edward Lawrence (1888-1935) a Husajnův syn Fajsal ve vlastní Arábii ničeho nedosáhli a na Turcích dobyli pouze Akabu.

Oba se na území pozdější Saúdské Arábie v podstatě nedostali a pověst "Lawrence z Arábie", archeologa, agenta a publicisty, je literární smyšlenka s politickým nábojem mýtu o spojenectví Arabů s Brity.

Je to i jeden z prvních příkladů mediálně vypreparované a předimenzované události z pera válečného amerického zpravodaje Lowella Thomase.

Abú Músá mluví česky

Na straně turecké vlády je to podobné s rakousko-českým teologem, zeměpiscem a arabistou Aloisem Musilem (1868-1944), který naopak před válkou procestoval centrální Arábii, Irák, východní Sýrii a Zajordání.

Za plus jeho mise ve prospěch německo-rakousko-tureckých spojenců lze počítat to, že udržel kmeny severní Arábie v relativním klidu a míru s Turky.

Na rozdíl od Lawrence se po prohrané válce nestal společenskou hvězdou. Rodák z moravského Rychtářova u Vyškova chvíli nevěděl, zda se přihlásit k Rakousku, nebo Československu.

Když usoudil, že je spíše Čech, dostal roku 1920 místo v Praze na Karlově univerzitě a stal se jedním ze zakladatelů Orientálního ústavu, který existuje, i když ve velmi, velmi skromných poměrech, dodnes.

Teologii studoval Musil v Olomouci, kde se stal knězem. V Jeruzalému ve škole francouzských dominikánů studoval od roku 1895 orientalistiku, později v Bejrútu, Berlíně, Londýně a Cambridgi. V Olomouci byl pak před první světovou válkou profesorem starozákonní biblistiky a v letech 1909-1920 ve Vídni biblických věd a arabistiky.

Jeho cesty po Předním východě byly ve své době přínosné, ačkoli zpočátku málo doceňované. První zmapoval a souhrnně popsal Petru s okolím (Arabia Petraea, 1907) a roku 1898 přišel se senzačním objevem v pouštním loveckém zámečku Amra (Kusajr Amra) umájjovských vládců na území dnešního Jordánska: muslimští vládcové dávali na freskách znázorňovat i lidské postavy včetně ženských.

V první republice vydal sérii cestopisů, které jsou z etnografického hlediska dodnes zajímavé.

Roku 1912 doprovázel na výpravě do Orientu Sixta z Bourbonu-Parmy, bratra pozdější císařovny Zity, jejímž zpovědníkem Musil byl. Z popudu Františka Josefa I. za války objížděl beduínské kmeny pod tureckou nadvládou s výzvou, aby se nepřidávali na anglickou a saúdskou stranu.

Foto: Wikipedia a Alois Musil, Tajemná Amra, Praha 1932