Arabský seriál
Okupantské trápení. XXXIV. díl

Během první několika týdnů udělali Američané ve správě dobyté země tolik chyb, že je později nebylo téměř možné napravit. Zůstaly špatným dědictvím okupační správy.

Hranice Iráku nechali Američané po pádu baasistického režimu otevřené. Sunnitští džihádisté, kteří se od okupace Afghánistánu koncem roku 2001 těšili na válku s americkým satanem, se vkrádali do Meziříčí.

Bohatí podporovatelé ultrakonservativní ideologie sunnitské sekty vahhábitů, kterou vyznávají Saúdové, začali posílat dobrovolníky nejen do Paštunistánu po obou stranách pákistánsko-afghánské hranice, ale také do Iráku.

Iráčtí baasisté dostávali podporu od syrských soudruhů, s nimiž byli v éře Saddáma Husajna na kordy, a Syřané se při "ochraně" svých hranic také nepřetrhli. Přes Sýrii se do Iráku dostávali mudžáhidové například z Alžírska a Libye.

Lewis Paul Bremer III. (dnes 68), šéf přímé americké okupační správy nazvané Přechodové koaliční autority (CPA), vydal 16. května 2003 svůj první výnos, a byl o "debaasifikaci irácké společnosti".

Přes varování znalců ze CIA se přes noc stalo třicet až padesát tisíc členů partaje (převážně sunnitů) psanci a nezbylo jim mnohdy nic jiného, než zmizet "do podzemí". Následovalo beznáhradové rozpuštění více než stotisícové husajnovské armády, vojáci všech hodností přišli o příjem a rovněž se z nich stali z největší části psanci.

Visionářská správa

Okupační úředníci z Pentagonu nebyli připraveni na kolaps zásobování a prudký nárůst kriminality. Jejím předzvěstí bylo rabování po pádu Bagdádu (viz předcházející části seriálu), po němž bylo Iráčanům jasné, že je vše povoleno. Ostatně jako každá jiná armáda ani americká nemá ve funkční náplni policejní roli, ani není s to zastávat déle roli civilní správy (s výjimkou ovšem amerického námořnictva spravující řadu ostrovů v Karibiku a Pacifiku...).

Během rabování na jaře 2003 se zrodily gangsterské skupiny mimo jiné také z lidí, které Američané pustili z vězení: z velké části neseděli vězňové Husajnova režimu za politiku, ale za lumpárny.

Na chyby okupační správy, k nimž došlo, upozornil ministra obrany Donalda Rumsfelda již v červnu 2003 jeho přítel, generál v. v. Jay Garner (dnes 72). Rumsfeld totiž sebevědomě tolik usiloval o to, aby právě Pentagon (neboli on) řídil administrativu dobyté země a snad se viděl v učebnicích příštích staletí chválících jeho zásluhy a neokonservativní iluse. Kromě toho se s vicepresidentem Cheneyem dokázali u Bushe prosadit více než jakýkoli jiný člen vlády.

Garner od ledna 2003 vedl v Americe visionářský Plánovací úřad pro poválečný Irák (Iraq Postwar Planing Office), ale není jasné, co se svými lidmi Arabům vůbec nachystal.

Od března 2003 do 11. dubna 2003 byl ředitelem "úřadu pro rekonstrukci a humanitární pomoc (ORHA)", čili civilní okupační správy. Jeho nástupce Paul Bremer úřad přejmenoval na Provisorní koaliční správa (Coalition Provisional Authority; CPA).

S Irákem na krku

Garner Rumsfeldovi vypočetl jako chyby všechno, co se do té doby v Iráku stalo: rozpuštění armády, ignorování irácké elity, rozpuštění baasistické totalitní partaje a zákaz činnosti jejích funkcionářů.

Příběh irácké vlajky kopíruje historii

1. královská 1921-1924 navazující na vlajku hášemitských šarífů a hidžázskou (= dnešní vlajka palestinských Arabů) 2. královská 1924-1958 a první rok republiky 1958-1959 vyšla z předcházející, ale měla zkosený klín se dvěma hvězdami (z ní pak vyšla stávající jordánská s jednou hvězdou) 3. kásimovská, první republikánská 1959-1963 4. 1963-1991 červeno- bílo-černá se třemi zelenými hvězdami 5. 1991-2004 se zeleným nápisem Alláhu akbar (Bůh je veliký) proloženým třemi zelenými hvězdami 6. okupační správa duben-červen 2004 7. od 26. června 2004 obnovena husajnovská vlajka z let 1991-2004, pouze změna kaligrafie 8. 2008, vypuštěny hvězdy

Sám ovšem dokázal jediné. Jay Garner svolal jménem ORHA tři sta beduínských předáků a exilových iráckých politiků, ale z těch nich nevypadlo a generál v. v. byl v koncích.

Proto přišel z Pentagonu (nikoli z civilního ministerstva zahraničí) diplomat Bremer a s CPA řídil okupační správu. Bylo to pro něj utrpení. Ani Rumsfeld nevěděl, kudy kam, a o to víc byl nesnášenlivý. Jemu a britskému premiérovi Tonymu Blairovi to zlomilo kariéru, neokonservativce vyloučilo z politiky jako nedůvěryhodné babraly.

Jeden z jejich mluvčích Paul Wolfowitz se dokonce později v letech 2005-2007 znemožnil jako president Světové banky, kam byl Bushem za zásluhy "odklizen" a kde skončil, když protežoval svou tehdejší milenku narozenou v Libyi, britskou bojovnici za práva muslimských žen Šáhu Alí Rizáovou.

Všichni si po iráckém fiasku lízali rány a používali vysvětlení v duchu "dobrá myšlenka špatně provedená".

CPA se staralo více o ideologii než vlastní obnovu země. Bremer byl prodlouženou rukou Rumsfelda, který byl posedlý likvidací moci sunnitů. Jeho ekonomickým poradcem byl Peter McPherson, který doporučoval masivní privatisaci a likvidaci státních podniků.

O privatisaci však zájem mezi Iráčany i cizinci nebyl a rostoucí nezaměstnanost přispěla k chaosu a násilí.

Likvidace domácí konkurence

Když Rumsfeld roku 2006 s ostudou opustil Pentagon, do Iráku se vrátili lidé, které předtím vyštval. Nicméně šíité v Málikího vládě nechtěli i nadále o žádném návratu umírněných baasistů ani slyšet.

Podivný politický pendler Ahmad Džalabí se stal předsedou nejvyšší národní komise pro debaasifikaci a jako šíita neměl zájem na změnu vyhlášky CPA (o něm více ve 30. pokračování).

Bush roku 2006 iráckou vládu žádal o zrušení komise, ale to by si Džalabí se svými lidmi vypustili rybník. Kromě toho se v té době již jasně vezli na teheránské vlně. Americká debaasifikace pomohla postavit irácké šíity na nohy a zbavila je přirozené konkurence.

Mezi komické příklady nekompetentnosti patří fiasko s návrhem nové irácké vlajky, kterou roku 2004 namaloval jistý londýnský emigrant v naprosto netradičních barvách bílomodrých se žlutým půlměsícem (nejblíže tomuto pojetí jsou Ujguři, avšak nikdo z Arabů).