Pirátská mezihra u Zálivu. VII. díl

Nástup Britů do budoucí arabské ropné pokladnice planety nastal v oblastech kolem Perského zálivu. Nebylo to však v honičce za naftou, ale ve válce s piráty.

Muhammad ibn Rášid, šammarský amír, vedl od roku 1869 (v Německu socialisté právě ustavili předchůdkyni sociálně demokratické strany) do roku 1895 válku se Muhammadem as-Sabbáhem, vládcem na Kuvajtu. Jeho bratr a předchůdce Abdalláh (II.) poskytl totiž vypuzeným Saúdům azyl a to bylo pro šammarskou říši nebezpečné.

Muhammad z rodu Sabbáhů byl však napřesrok zavražděn ve svém paláci nevlastním bratrem Mubárakem, který pak roku 1899 podepsal s Brity protektorátní smlouvu a odtrhl se od osmanské říše.

Je proto pokládán za zakladatele moderního Kuvajtu, za což mu oficiální historiografie dává přívlastek Veliký a zdůrazňuje, že pro bratrovraždu není dosti dokladů.

Od tohoto data se rovněž počítají mnohem pozdější nároky Iráčanů na kuvajtské území a odvozují je od toho, že oblast před britským protektorátem nominálně spadala pod tureckou správu, konkrétně do vilájetu baserského.

Šammarské pletichy

Naproti tomu šammarský Muhammad, jeden z bratrů Találových, se před podobným nebezpečím pojistil, hned jak se dostal k moci: dal povraždit velkou část příbuzenstva i se služebnictvem. Přes neustálé rozbroje vládl dlouho a úspěšně.

Na severu obsadil celý kraj kolem - v římském starověku slavném - Tadmóru/Palmýry, vládl oázám Tajmá a pohoří Chajbar v Hidžázu.

Pomsta šammarských příbuzných ho ale dostihla. Roku 1897 byl otráven a nástupcem v domě Rášidů se stal strýcem Muhammadem adoptovaný Abdal Azíz, jeden ze synů roku 1869 zavražděného amíra Mitaba (Meteba), Találova mladšího bratra, jehož smrt Muhammad mstil.

Turci Abdal Azízovi od roku 1900 vypláceli měsíčně 230 tureckých liber a občas od nich dostával zbraně a munici. Byl také chráněncem Hášimovců z Mekky, šarífů svatých míst. O těch brzy uslyšíme jako o hráčích nejvyšší hry o Arábii a jejich dynastie dodnes vládnou v Jordánsku.

Vlezlí Angličané

Do hry o střední Arábii se vložili Britové, kteří roku 1899 uždíbli Turkům kuvajtskou pevnost s okolím, když jim amír Mubárak podepsal protektorátní smlouvu. Byl z arabského břehu Zálivu poslední.

Už roku 1820 podepsal dohodu o ochraně s britskou Východoindickou společností rod Ál Chalífa vládnoucí Bahrajnu od roku 1753 (roku 1867 bylo změněno na protektorátní smlouvu se Spojeným královstvím, která trvala do roku 1971).

Soupeřící rod Ál Sání (Thani), větev silných Banú Tamím, která vládla Kataru od roku 1825, spadl pro britský protektorát roku 1878 a zůstal pod ochranou Jejího veličenstva rovněž do roku 1971. Role vahhábismu je v Kataru dodnes závažná.

Téhož roku přestala platit protektorátní smlouva Britů s řadou šajchů vládnoucích územím, kterému se od té doby říká Spojené arabské emiráty.

Kdysi zde Brity pálila rozsáhlá piraterie, takže dali pobřeží jméno Pirátské (Pirate Coast). Jinak se však obyvatelé zde živili rybolovem a sběrem perel, což místním Arabům vydrželo v podstatě do šedesátých let minulého století.

Dnes je ve všech arabských zemích 672 miliardy barelů potvrzených zásob ropy, což je podle vládní zprávy Spojených emirátů z roku 2009 na 58 procent všech světových.

Z tohoto množství připadá na Emiráty 15 procent, na Saúdskou Arábii 39 procent (nejvíce), na Irák 17, Kuvajt patnáct procent, na Libyi asi sedm.

Piraterie se ve vodách Zálivu už dávno nevyplácí.

Ománské impérium

Roku 1820 s místními vládci Britové uzavřeli dohodu o nevylupování lodí a roku 1853 smlouvu o věčném míru. Zemi se pak začalo říkat Smluvní šejcháty (Trucial Sheikhdoms) nebo též Smluvní Omán a všem jeho částem se roku 1892 dostalo protektorátní ochrany.

Nezaměňujme Smluvní Omán s tradičním státním útvarem na východu Arabského poloostrova. Sultanát Maskat a Omán (arab. Umán) byl silným obchodním střediskem v Indickém oceánu a vytrvalým protihráčem Portugalců, později Britů.

V novodobých dějinách byl dlouho nejmocnějším arabským státem na poloostrově a teprve ropná ekonomika umocnila jeho sousedy. Pod jeho kontrolu spadala rozsáhlá území východní Afriky od Somálska po Mosambik, Zanzibar a balúčské pobřeží v dnešním Pákistánu.

Roku 1861 se sultanát rozdělil na arabskou a zanzibarskou část. Maskatský sultán z rodu Saídů (dynastie vládne od roku 1741) měl od roku 1908 s Brity smlouvu o přátelství; roku 1951 uznali jeho plnou suverenitu. Od roku 1959 se sultanát jmenuje pouze po Ománu, který byl předtím sídlem imáma.

Teprve současný sultán Kábús (Qaboos) ibn Saíd (od roku 1970, kdy sesadil svého otce) udělal z Ománu opět respektovaný stát.