V říši Šammarů a Rášidovy okovy. VI. díl

Saúdové se dostali pod nadvládu velkého kmenového svazu Šammarů, kteří sídlí na severu Arábie, ve středním Iráku i Sýrii. Nescházelo mnoho a dnešní Arábie by se jmenovala Šammarská.

Šammarský vládce Talál, který si vzal dceru saúdského amíra a vahhábitského imáma Fajsal, zemřel roku 1868. Rovněž šest jeho synů postupně zemřelo násilnou smrtí. Há´il (Hájel) bylo centrem hornaté oblasti Džabal Šammar, Šammarského pohoří, sídlo emirátu hájelského a jeho rášidovské dynastie (Ál Rášid), která vládla Šammarům v letech 1836-1921.

Vahhábitský imám Fajsal ibn Saúd, obnovitel saúdské beduínské říše, se usadil roku 1843 v oáze Rijád, která zůstala střediskem saúdské říše dodnes. Když po přepestré vládě, během níž byl dvakrát zbaven moci, roku 1865 zemřel, jeho synové se rozhádali a vzájemně se vyháněli z Rijádu.

Prvních pět dílů seriálu o arabském světě ZDE

Abdalláha vypudil roku 1871 bratr Saúd (po německo-francouzské válce se právě ve Versailles narodila Německá říše). Jeho přímí potomci jsou dodnes pokládáni v saúdském královském rodu za nejvznešenější klan (Saúd al-kabír).

Rijád pod Rášidy

Po Saúdově smrti v lednu 1875 se Abdalláh s tureckou pomocí vrátil se svými dvěma dalšími bratry Muhammadem a Abdarrahmánem, ale bratrovražedný boj rozvrátil saúdskou moc. Saúdové pak neobstáli v boji s ibn Rášidem, emírem z Hájelu.

V bitvě roku 1884 přišli Saúdové o všechny državy. Saúdovi synové se v rodinné válce dokonce zmocnili Abdalláha s Abdarrahmánem. Šammarové ale prosadili jejich propuštění a oba byli internováni v Há´ilu; Rijád dostal rášidovského guvernéra.

Abdalláhovi se podařilo zorganizovat povstání a znovu se zmocnil roku 1887 rijádské oázy. O dva roky později byl oblehnut Šammary a abdikoval ve prospěch svého bratra Abdarrahmána, nejmladšího ze synů Fajsalových.

Ale skutečným vládcem oázy se stal Muhammad ibn Rášid z Hájelu, náčelník Šammarů. Stal se nejsilnějším z kmenových vládců Arábie. Nejstarší Abdarrahmánův syn Abdal Azíz se vrátil z Iráku a roku 1890 vyhnal rášidovskou posádku z Rijádu.

Rok nato v lednu v bitvě u Mulajdy však porazil Muhammad ibn Rášid Saúdy na hlavu a zajal Abdarrahmána. Eskortoval ho do Rijádu, dal střežit, ale saúdovec utekl do Kuvajtu k Abdalláhovi ibn Sabbáhovi (rod zde vládl od roku 1756 a panuje dodnes jako jeden z nejbohatších na světě).

Z pána kmán

Muhammad ibn Rášid udělal vládcem oázy pod svým protektorátem Abdarrahmánova staršího bratra Muhammada. Saúdové utekli zčásti do Iráku, zčásti do Bahrajnu pod křídla rodu Ál Chalífa (vládnou dodnes) a odtud do pevnosti Kuvajtu, kde jim poskytl útočiště Abdalláh as-Sabbáh, jeden z předků dnešních amírů.

Saúdové se v Arábii stali vazaly, rášidovci pány; karty se obrátily. Na dvacet let.

Rok 1891 je zároveň podle oficiální saúdské historiografie posledním z dat druhého saúdského království, které trvalo od roku 1824.

Pro srovnání: v letech 1881-1885 vedli v Súdánu Britové první „západní" válku s konzervativně islámským hnutím, které vedl mahdí Muhammad Ahmad. Winston Churchill (1874-1965) popsal první novodobý boží stát muslimů jako nejhorší vojenský režim dějin. Vzpomínky na mahdího jsou však dodnes v Súdánu živé a myšlenky populární.

V devadesátých letech zde ostatně podnikal a živil své džihádistické sny Usáma bin Ládin: na čas byl dokonce největším zahraničním investorem v Súdánu.

O několik později, na podzim roku 1897, se Churchill zúčastnil vojenské výpravy Britů proti Paštunům a dobývání Málákandu ve údolí Svátu. Jejich válka proti invasorům byla druhou islámskou bitvou o samostatnost, u níž významný představitel britské politiky byl: během svého života zažil vrchol moci impéria i jeho pád, a to nejen v islámském světě.

Foto: The Gulf in Historic Maps 1493-1931, Sultan Bin Muhammad Al-Qasimi  a Alois Musil v biblickém ráji, Praha 1930