Sestry Rahímíové berou boj za práva žen doslova. Jako členky prvního afghánského ženského boxerského týmu vstupují do ringu, aby porazily soupeřky. Připravují se na to ve spartánsky vybavené tělocvičně s rozbitými zrcadly, oprýskanou omítkou, čtyřmi boxerskými pytli a betonovou podlahou pokrytou starými zeleno-růžovými matracemi. Na tvářích mají masky, aby nemusely vdechovat zvířený prach, píše agentura Reuters.
"Byl to můj sen, stát se boxerkou. Otec nejdřív nesouhlasil. Říkal, že dívky boxovat nemají. Když jsem vybojovala první medaili, změnil názor," říká osmnáctiletá Sadaf.
Ženský box není zrovna rozšířený sport v mnoha zemích, ale v Afghánistánu, kde má mnoho dívek a žen problémy vystudovat nebo získat práci a kde je domácí násilí proti ženám běžná věc, zvlášť.
Třikrát týdně trénují dívky na kábulském stadionu Ghází, který Taliban, jenž Afghánistánu vládl v letech 1996 až 2001, využíval k veřejným trestům. Ženy tam bývaly ukamenovány za nevěru. Ačkoli byl od té doby stadion nákladně přebudován, k mnoha sportovcům krvavá minulost dodnes promlouvá.
"Mí rodiče za vlády Talibanu utekli do Íránu... Slyšela jsem, že tady zabíjeli ženy, a někdy, když trénuji sama uvnitř stadionu, propadám panice," přiznala se Sadaf.
Za Talibanu byly ženám zapovězeny všechny sporty a dodnes mají mnohem méně příležitostí sportovat než muži.
Při jednom tréninku nahlíželi špinavými okny do tělocvičny kluci a zvědavě pozorovali dívky dělající kliky nebo mlátící do pytlů. Ale ne všichni, kdo přihlížejí, jsou pouze zvědaví. Ve zdejší konzervativní společnosti je stále mnoho lidí, podle nichž je bojový sport pro ženy tabu. Dívky jsou v ní často velmi ohroženy. "Před dvěma lety někdo zatelefonoval otci a pohrozil, že jestli nás nechá pokračovat v tréninku, buď nás unesou, nebo zabijí," říká Sadafina o rok starší sestra Šabnam.
Tělocvičnu musejí hlídat
Dívky pak na trénink nejezdily měsíc, dokud dopravu nezorganizoval trenér. Dodnes je ale příprava v tělocvičně omezena, i když její ostrahu zajišťuje vláda.
Národní olympijský výbor vytvořil ženský boxerský tým v roce 2007 s cílem povzbudit dívky prosadit si to, v co věří. "Hodláme světu ukázat, že i afghánské ženy dokážou vést a že mohou dělat cokoli, dokonce i boxovat," říká trenér dívek Mohammad Sáber Šarífí.
Finančně týmu pomáhá olympijský výbor a místní nevládní organizace nazývající se Spolupráce pro mír a jednotu. Přesto ale vybavení stále není dost.
Šarífí je bývalý šampion v boxu. Doufá, že se mu podaří získat další prostředky, aby mohl postavit ring, tělocvičnu lépe vybavit a aby mohl dívky posílat vybrušovat si techniku do ciziny. Vůbec největším jeho snem je dostat své svěřenkyně na letošní olympiádu v Londýně, kde bude premiéra ženského boxu coby medailového sportu. V cestě k tomuto cíli ale stojí těžká kvalifikace, která se bude konat v květnu v Číně.
Žádná Afghánka nikdy nevyhrála olympijskou medaili, prvním z mužů byl Rohulláh Nikpai, který na pekingské olympiádě vybojoval v roce 2008 bronz v taekwondo. V Afghánistánu se stal národním hrdinou.
Sestry Rahímíové jsou na cestě následovat ho. Šabnam letos vybojovala zlatou medaili na mezinárodní soutěži v Tádžikistánu a její sestra tam získala stříbro. "Chci se stát dobrou boxerkou, abych Afghánistánu dodala hrdosti. Chci nést afghánskou vlajku," řekla Šabnam.
