Papua–Nová Guinea
Hony na čarodějnice lze těžko vymýtit, věří na ně i stát

Hon na čarodějnice je v Papui-Nové Guinei na denním pořádku. Pronásledování postihuje převážně staré osoby a ženy - obvinění jsou většinou banální. Často za nimi stojí závist a chtivost.

Když ji ta cháska pověsila na strom, aby tam zemřela, zbyla Lisbeth Bulhegové už jen důvěra v boha. "Hodně jsem se modlila," vypráví drobná žena, v jejíž tváři je stále ještě vepsáno utrpení. Je zbrázděná jizvami, pozůstatky hlubokých zářezů, které jí nožem do kůže vyryl její vlastní synovec. Rodina jejího manžela označila Lisbeth (jméno bylo změněno) za čarodějnici. A čarodějnice jsou v Papui-Nové Guinei mučeny a vražděny.

Případy jako tento, který se stal loni o Velikonocích, jsou v chudé zemi severně od Austrálie na denním pořádku. "Tři údajní čarodějničtí mistři byli uneseni, mučeni a zabiti," informoval v říjnu list Post-Courier. Místo pro tuto zprávičku ale našel jen na zadní stránce - podobné věci se dějí každých pár dní. A podle policie jich přibývá. Každoročně tak zemřou podle odhadů ochránců lidských práv desítky lidí.

Policie je bezmocná, církev proti tomu vede beznadějný, ale i polovičatý boj. Problém tkví v tom, že i sami policejní šéfové a církevní představitelé jsou pevně přesvědčeni o existenci temných sil. Ze slov regionálního policejního šéfa Teddyho Teie například jasně vyplývá, že mu jde více o čarodějnictví než o pronásledování vrahů, kteří očerněné osoby umučí k smrti. "Kdo cítí, že je posedlý zlými duchy, by měl raději jít do kostela, aby ho všemohoucí od duchů osvobodil," říká.

"Přirozeně že existuje čarodějnictví," říká zvolený člen církevního představenstva luteránské obce poblíž Goroky. Dokonce i faráři se navzájem obviňují z čarodějnictví. Víra a pověry tu patří k všední realitě. "Jsme křesťané," říká rolník Gamauva Sagigi. "Víme ale také, že jsou čarodějové a kouzelníci."

Mezi oběma se přísně rozlišuje. "Čarodějnictví zabíjí, kouzelnictví léčí," říká průvodce turistů na řece Sepik Paul Gamen. K čaroději jde ten, kdo si to chce s někým vyřídit; ke kouzelníkovi zase ten, kdo se chce zbavit kletby, je nešťastně zamilovaný nebo nemocný. Za čaroděje jsou označováni staří a slabí lidé, většinou ženy, občas ale i muži, kteří nemají syny a jen málo společenských kontaktů. Ostatně na to pamatují i zákony - kouzelnictví, respektive léčení je povoleno, zatímco za čarodějnictví hrozí až dva roky vězení.

Hledání viníka

V bambusové chýši ve vesnici Tokua předvádí své umění "kurmunw" - v místním jazyce "muž, který zaklíná duchy". Sedí před hrncem se "svatými" kameny. "Každý zastupuje jiného ducha," šeptá tlumočník. Za monotónního prozpěvování kurmunw vstává a pohybuje rukama nad hrncem. "Ukažte, který duch je odpovědný za nemoc našeho bratra," vyzývá. Pak se dotkne jednoho kamene. "Cože, už zase chceš vepře jako obětní dar? Přicházíš příliš často," volá.

"Právě při těžkém onemocnění se lidé zásadně ptají, kdo to způsobil, ne co to zapříčinilo," říká Jack Urame, ředitel Melanéského institutu, církevního výzkumného zařízení. Urame se už léta věnuje fenoménu čarodějnictví. "Víra v temné síly je úplně scestná, musí být jasně řečeno: zlí duchové jsou humbuk," prohlašuje. S tímto přesvědčením je ale Urame ve své zemi široko daleko osamocen.

Vždyť i církevní představitel z obce nedaleko města Goroka dopodrobna popisuje, jak čarodějnice připravují své smrtící lektvary. Pomažou prý jimi práh u dveří, a kdo "na něj stoupne, onemocní a může zemřít," říká zcela vážně. I jemu osobně se prý už něco takového stalo, pro pomoc si pak zašel ke kouzelníkovi. Když kouzelník označí za podezřelého někoho, s nímž měl postižený spory, je prý nejlepší je co nejrychleji urovnat. Brát spravedlnost do vlastních rukou přirozeně nepodporuje, "jsme přece křesťané".

Dvanáct hodin mučení

Zdaleka ne všichni ale toto stanovisko sdílejí. Manžel Lisbeth nařčené z čarodějnictví onemocněl, lékaři u něj zjistili tuberkulózu kostí, jeho rodina ale okamžitě začala podezřívat ji. "Sanguma meri" - čarodějnice - plivli jí do tváře, nemocného si vzali k sobě a jí k manželovi zakázali přístup. Když umíral, udeřili.

Přišli v noci, její synovec s několika kumpány. Oni ji drželi, on jí rozřízl ústa, řezal ji na břiše, na zádech. Bolestí omdlévala. Pak jí nasadili oprátku kolem krku a dovlekli ji k mangovníku.

Mučení se táhlo přes dvanáct hodin. Jak se s oběma rukama zlomenýma a smrtícími zraněními nakonec dovlekla ke kostelu v sousední vesnici, ani sama neví. Tam ji našli a odvezli do nemocnice. O krutém zážitku vypovídají i po dlouhých měsících jizvy na jejím těle, synovce se ale podařilo dostat za mříže. Sedí ve vyšetřovací vazbě.

Chlap. O co mu jde? V Instinktu Extra.

Jaký je svět podle mužů? Karel Dobrý vypráví bez zábran
o plánování sebevražd s Petrem Léblem, Antonio Banderas
o drsném Hollywoodu a Tomáš Sedláček o tom, jak ekonomové nahradili kněze.

Speciál můžete zakoupit v našem on-line obchodě SHOP.TYDEN.CZ

Organizace Amnesty International už v roce 2009 ostře kritizovala vládu Papuy-Nové Guineje za to, že dělá jen málo pro ochranu svých občanů. "Policie a justice musejí naléhavě udělat všechno pro to, aby už nikdo nebyl vystaven takové brutalitě," vyzvala AI. Nestalo se nic.

Zhruba 98 procent obyvatel Papuy-Nové Guineje jsou křesťané, víra v čarodějnictví mezi nimi nicméně nemizí. "Je to proto, že lidé jsou stále frustrovanější," říká Urame. Vláda podle něho dělá málo pro chudé. Z 6,5 milionu obyvatel jich 85 procent žije na venkově, z ruky do úst, ve vesnicích bez elektřiny, bez škol, bez lékařské pomoci. Mnozí to mají k nejbližší řece několik dnů pěšího pochodu. Silnice téměř neexistují, lidé se přemísťují pěšky, zpravidla bosí. Na 40 procent lidí neumí číst ani psát.

"Lidé mi často říkají, že se vzdali svých magických sil výměnou za evangelium," říká Urame. "Modlíme se, ale náš život je přesto ubohý. Teď se zase rozpomínáme na to, co věděli naši předci." Čarodějnictví je podle Urameho důsledkem nedostatečného rozvoje, tomu zase brání korupce. "Pomůže nám jen jedno: vzdělání, vzdělání a vzdělání."