Odysea vězňů z Guantánama. Z Číny do Albánie

Evropská unie si láme hlavu, zda přijmout vězně z Guantánama. Na starém kontinentu už jich však několik je. Jde o pětici Ujgurů, příslušníků čínské menšiny, kteří se v americkém vojenském vězení ocitli po spletité a dobrodružné pouti. Nakonec skončili v Albánii, jedné z nejchudších zemí Evropy.

Stalo se tak poté, co byli po letech z Guantánama propuštěni a neměli kam jít. Postupně je odmítla stovka států.

Roky dlouhého trmácení zanechaly na tváří Abu Kásima jen málo stop. Devětatřicetiletý muž se vydal z Východního Turkestánu na severozápadě Číny za prací do ciziny. Svého cíle, továrny na zpracování kůží v Turecku, však nikdy nedosáhl.

Víry světové politiky zavedly Ujgura do temných kobek, vězení a uprchlických táborů, píše německý Die Welt. Se čtyřmi krajany po mnoha letech a peripetiích nakonec skončil v chudé Albánii.

Není zahořklý, jen bezradný: „O nic nežádám. Jen bych rád dostal zpátky svůj život, ztratil jsem z něj pět let."

Život ujgurské minority, která je vzdáleně spřízněná s Turky, je v Číně těžký. Proto se v lednu 2000 rozhodl opustit své rodné město Guldža v provincii Sin-Ťiang, svou těhotnou ženu a jejich první dítě. Přes sto tisíc Ujgurů se tehdy podle praktikujícího muslima Kásima nacházelo v čínských věznicích. 

„Už jen proto, že píšeme arabským písmem, máme velké problémy. Chceme jednoduše žít v demokratické zemi, která nám umožní svobodně obchodovat a praktikovat naše náboženství." Oklikou se mu podařilo dostat se do Kyrgyzstánu. Nikdy ho nenapadlo, že by se někdy mohl ocitnout v takové zemi, jako je Albánie.

Kdysi viděl v čínském kině ukázky albánské socialistické filmové tvorby. „Nevěděl jsem, jestli je to malá, nebo velká země. Jenom mi bylo jasné, že je tam komunismus."

Jako obchodník se Abu v Kyrgyzstánu sotva držel nad vodou. Jeho žena porodila dvojčata a on posílal domů peníze vždy, když se k nějakým dostal. Stoupající tlak Číny na kyrgyzské úřady přinášel Kásimovi problémy s policií. Od známého však slyšel, že jeden Ujgur, pro kterého pracoval už v Guldže, otevřel v Turecku továrnu na zpracování kůže.

Naděje na slušně placenou práci tu tedy byla, peníze na letenku však ne. Abu Kásim se proto rozhodl vydat se do Turecka po zemi, přes Pákistán a Írán.

Bez platného povolení k pobytu však íránská ambasáda v Pákistánu odmítla vydat tranzitní vízum. V Afghánistánu by mělo být snazší dostat platné papíry, poradil Abuovi jeden Ujgur. V létě 2001 se tedy vydal do sousední země.

Několik týdnů nato narazila dvě dopravní letadla do věží Světového obchodního centra v New Yorku. Válka proti al-Kajdě začala. Abu o tom vůbec nic nevěděl. Byl jen na špatném místě ve špatnou dobu: „Měl jsem prostě smůlu," komentuje svůj další osud.

V říjnu 2001 zničily americké bomby vesnici, kde Ujgurové v Afghánistánu bydleli. „Někteří z nás zemřeli, jeden přišel o ruku," vypravuje Abu. Strach ho nakonec přiměl ve společnosti sedmnácti dalších mužů utéct přes hory zpátky do Pákistánu.

Riskantní cesta uprostřed zimy a bez jídla skončila po několika dnech v pákistánské vesnici, kde byli velmi přátelsky přijati.

Netušili, že americké letáky slíbily pět tisíc dolarů za každého chyceného bojovníka al-Kajdy. „Prodali nás jako dobytek, pět tisíc dolarů za kus." Abua zatkla pákistánská policie. „Měli jsme strach, že budeme vydáni do Číny, takže jsme jim řekli, že jsme Uzbeci na útěku z války v Afghánistánu," vypráví Abu listu Die Welt.

Guantánamo - tropický ráj

Nikdo z Ujgurů si nedokázal představit, že muslimský stát bude s muslimskými vězni zacházet takhle špatně. V pákistánské věznici byly katastrofální hygienické podmínky a hlad, takže vězni byli rádi, že je čeká přesun do amerického vojenského vězení v afghánském Kandaháru.

„Mysleli jsme si, to jsou Američané, to jsou přece antikomunisté, ti budou mít pochopení pro problémy, které v Číně máme." Přiznali tedy, že jsou Ujgurové. Červený kříž jim prý navrhl přesun na Kubu. „Řekli nám, že nás přestěhují do krásné země plné vody a zahrad," vypravuje Abu. „Chtěli jsme se dostat z vězení. Řekli jsme proto: ‚Dobře, nechte nás jít, když je to tam tak hezké.‘"

Místo tropického ráje však na něj na základně Guantánamo čekala na příští čtyři a půl roku nízká cela. „Červený kříž nám lhal a nikdo jiný se s námi už nebavil," říká Abu. Během prvních let neměl vůbec žádný kontakt s rodinou ani s právníky. Po dvou letech mu jeden důstojník přišel říci, že pro něj má špatné zprávy: „Váš otec zemřel," řekl mu.

Abu toho o pobytu v Guantánamu mnoho nenamluví. „Neubližovali nám, ale psychicky byly roky na Kubě velice těžké." Po dvou a půl letech se Abu poprvé potkal s právníkem. O rok později byl spolu se čtyřmi dalšími Ujgury úředně prohlášen za nevinného.

Přesto všichni strávili ve vězení další rok. Kromě Číny, kde jim mohla hrozit i poprava, nechtěla žádná země vězně přijmout. Přes sto zemí je odmítlo.

Malá Albánie, která doufá v přijetí do NATO, nakonec Spojené státy vytáhla ze šlamastyky. Abu však měl z přesunu strach. „Nechtěli jsme skončit v nějaké komunistické zemi," říká. Ale Červený kříž je ujistil, že dostanou ubytování, práci a pas. „Co jsme mohli dělat? Řekli jsme: ‚Jasně, pošlete nás do Albánie‘."

Albánská pizza

Třicet vojáků doprovodilo v květnu 2006 propuštěné Ujgury do vojenského letadla. Prvních osmnáct měsíců žilo pět mužů v Albánii ve zrušených kasárnách. Jedny zahraniční noviny popsaly uprchlický tábor na kraji města jako „albánské Guantánamo". Abu však stát, který ho přijal, nekritizuje.

Děkuje Albáncům za vše, co pro něj udělali. Tirana třikrát odmítla žádost Pekingu o vydání uprchlíků. „Žádný jiný demokratický stát nechce kvůli nám riskovat své vztahy s Čínou."

Jeden z pěti Ujgurů požádal o azyl ve Švédsku. Další čtyři bydlí společně v bytě v centru Tirany. Náklady jim maximálně dva roky bude hradit albánský stát, pak si musí vystačit sami. Abu ví, že nezaměstnanost v Albánii je ohromná.

Aby zlepšil své šance na pracovním trhu, udělal si s pomocí dárců z Německa a Rakouska řidičský průkaz a dvakrát týdně chodí na kurzy albánštiny. Minulé léto dostal svou první práci, na částečný úvazek. Ujgur nyní peče pizzu v Albánii.

Z rozhodnutí nového amerického prezidenta Guantánamo uzavřít, má Abu velkou radost. „Guantánamo je strašné místo, a to pro celý svět." Na základně stále sedí sedmnáct Ujgurů. „Nyní mohou alespoň znovu zavolat rodině."

Abu se svou rodinou nemluvil šest let, svá dvojčata ještě neviděl. Teď si jednou týdně telefonují. Jeho žena musí nakrmit celou rodinu z nuzné penze své matky, v přepočtu asi 1120 korun měsíčně.

Návrat domů je pro Abua stejně nemožný, jako je pro jeho rodinu emigrace. Jestli svou ženu ještě někdy uvidí, není jisté. „Nejsme jediní, náš osud je podobný mnoha příběhům lidí, kteří potřebují pomoci," říká Abu Kásim. Německému časopisu Welt řekl, že si přeje, aby Spojené státy a Evropa umožnily zbývajícím vězňům z Guantánama nový začátek.

Foto: archiv, Reuters, wikipedie a AP