Novým domovem Gul Nárové je plátěný stan na středním pruhu dálnice Péšávar-Islámábád. A není zdaleka jediná, uchýlily se sem stovky lidí postižených masivními záplavami. I přes riziko a nepohodlí je pro ně dálnice nejpřijatelnější volbou.
"Neměli jsme jinou možnost než přijít sem," řekla třicetiletá Nárová deníku Los Angeles Times. "Víme, že je to nebezpečné. Ale vláda nám neposkytla žádnou pomoc, a tak přežíváme s tím, co nám dají projíždějící lidé." Tu dostanou pytlík rýže, tu krabici mléka či něco peněz, jiné dny zase nezastaví nikdo. Když mají štěstí, zastaví u nich náklaďák s humanitární pomocí a rozdá fazole či suchary.
Řetěz stanů se po dálnici M-1 táhne přes čtyřicet kilometrů. Země po obou stranách silnice je buď zatopená, nebo pod tlustou vrstvou bláta, ani ne pět metrů široký pás tak působí jako podivný ostrov. Bez ochrany před poledním sluncem i před monzunovými dešti rodiny spoléhají na příležitostnou pomoc projíždějících řidičů.
Většina utečenců je na dálnici od konce července, kdy deště zaplavily město Čarsadda a severozápad země. Zaplavena byla pětina země, plocha velká jako Itálie, a zemřelo na 1600 lidí. Celkem postihla nejhorší přírodní katastrofa pákistánské historie přes dvacet milionů lidí.
Po více jak měsíci si lidé snad už ani neuvědomují, že bydlí uprostřed tříproudé dálnice. Na svodidlech visí oblečení a deky, vyprané v nedaleké řece Kábul, jinde provoz komplikují líní buvoli, které farmáři dokázali zachránit. Jinde si řidič motorky nedělá hlavu s jízdou v odstavném pruhu v protisměru.
"Naší nejdůležitější povinností tu je držet děti, aby je nepřejeli," říká automechanik Haját Gul, který tu přebývá s manželkou a čtyřmi potomky, kterým musí bez ustání opakovat, ať nechodí na silnici. Sotva se ale otočí, ratolesti závodí v přebíhání mezi auty. Jejich hry si zatím vyžádaly pět lehčích zranění, ale rodiče mají hrůzu z horších důsledků.
Jídlo dostaneme spíš než v táboře
Ve stanech se kupí věci, co se podařilo zachránit či najít - Šaukat Alí má tak "doma" rozbitý bicykl, postel bez matrace a pár plastových konviček. Veprostřed stanu zalévá jeho dcera stromek, který má zkrášlit provizorní obydlí. Toalety tu nenajdete, jakési soukromí poskytuje alespoň nedaleký hájek vedle silnice.
"Život je tu hodně těžký. Když prší, zůstáváme ve stanu celý den," vysvětluje Bachtawar Šáh, kterému povodně zničily dům i celou vesnici. Osm z jeho třinácti dětí s ním teď přebývá ve dvou stanech na středovém pásu. "Ale máme tady větší šanci dostat jídlo a peníze než v některém humanitárním táboře."
Pomoc od motoristů je spíše spontánní, přesvědčí je postavené stany i mávající lidé. Někteří se ale o jejich bídě doslechli a rozhodli se jim pomoc přivézt.
Mohammed Nasír a Mohammed Naím přijeli z pět set kilometrů vzdáleného Fajsalabádu, zaparkovali auto na krajnici a šli od stanu ke stanu rozdávat tisícirupiové bankovky (nějakých 230 Kč). "Každý by měl těmto lidem pomoci," řekl LA Times Naím, pětatřicetiletý obchodník s látkami. "Jsou v úzkých. Vláda by měla na krizi reagovat okamžitě, ale je jasné, že tu nejsou."
Šéf čarsaddské samosprávy Adžmal Chán ovšem nevidí lidi na dálnici rád, mimo jiné se stávají oběťmi trhovců, kteří zneužívají jejich situace a předražují jídlo. "Už jsme na několika místech založili tábory, abychom pomohli obětem povodní z M-1, a plánujeme je tam přesunout."
Oběti se ale přesunout nechtějí, v táborech je boj o jídlo i vodu ještě tvrdší. Jenže policie už přijela stanující na M-1 upozornit, že se brzy budou muset sbalit. "Už nás tu nechtějí," říká Šáh. "Budeme si muset najít suché místo někde jinde."
