Japonka, která přežila pád atomové bomby na město Nagasaki, nechápe všeobecnou hrůzu z havárie ve Fukušimě. "Myslím, že to není nic, kvůli čemu by lidé měli blednout strachy," říká o krizi, které Japonsko nyní čelí.
Kazuko Jamašitové bylo pět let, když dopadla atomová bomba na Nagasaki, zničila během vteřiny její domov a zanechala v ní celoživotní strach, že až příště ulehne s nemocí, bude to rakovina. Dnes, o šestašedesát let později, má obarvené vlasy do drdolu, na sobě tmavě růžový svetr a u své dcery ve dvojposchoďovém domě v Tokiu čeká, až Japonsko přečká současnou jadernou krizi.
"Možná nejsem příliš citlivá, když přijde na tohle téma, protože jsem byla vystavena skutečně silné radiaci, ale myslím, že to není nic, kvůli čemu by lidé měli blednout strachy," řekla agentuře Reuters o jaderných problémech, kterým v současnosti Japonsko čelí.
"Lidé se mi zdají přecitlivělí, i když já bych to vlastně neměla hodnotit, a vystavení silné radiaci je vážná věc. Ale já jsem byla 3,6 kilometru od bomby a teď evakuovali oblast 20 kilometrů (od postižené elektrárny). Skutečně nerozumím těm pocitům."
Za necelý týden poté, co silné zemětřesení a tsunami způsobily krizi v jaderné elektrárně Fukušima 1, asi dvě stě čtyřicet kilometrů severně od Tokia, zemi opustily tisíce turistů a Japonce zachvátila panika z radiace. Jamašitová říká, že situaci nebere na lehkou váhu, i když si stěžuje na přehnaně poplašné a často konfliktní zpravodajství.
"Nemůžu říct, že bych nebyla znepokojena, ale nemůžu ani říct, že bych byla přehnaně nervózní," tvrdí. "Skutečně se obávám jen o svá vnoučata. Jsou ještě tak mladá."
Jamašitová trpí cukrovkou, problémy se štítnou žlázou a osteoporózou, které připisuje atomové bombě, jež na její rodné město dopadla na konci druhé světové války. "Výsledky radiace je možné vidět až za řadu let, takže v tomto ohledu je to docela děsivé."
V onen horký letní den v roce 1945 Kazuko od nejhoršího ochránila těžká pokrývka, kterou na ni po výbuchu někdo hodil. "Nic jsem neviděla, ale ten hřmot byl neuvěřitelný - zvuk skla létajícího okolo a tolika dalších věcí. Pak, když jsem po několika minutách vstala, všechno bylo jiné. Z domu kromě opěrných sloupů nic nezůstalo a svět kolem nás byl rudý," vypráví. "Dnes každý tolik vyvádí kvůli reaktorům ve Fukušimě. Ale to se nedá srovnat."
Možná i pod vlivem své matky je dcera paní Jamašitové také poměrně klidná, i když má problémy se štítnou žlázou, což je častý problém u potomků lidí, kteří přežili výbuch atomové bomby.
Tak jako řada obyvatel Tokia má pro případ neštěstí připraven batoh s pracovními rukavicemi, léky, náplastmi, ponožkami a botami, které jsou dost pevné, aby se v nich dalo chodit po skle. Poblíž má také karton s vodou a tašku s nudlemi a dalším jídlem. Zároveň ale přiznává, že jídlu, které má pro případ pohotovosti, již vypršela trvanlivost.
Po zemětřesení šla nakupovat, ale s překvapením zjistila, že v obchodě už není žádný chleba, rýžové kuličky ani mléko. Rodina se na výzvy úřadů snaží šetřit elektřinou, jak jen to je možné, a za chladných nocí spí v několika vrstvách oblečení.
Komplikace, které jim přírodní katastrofa i jaderná nehoda způsobily, považují za malé ve srovnání s tím, co potkalo Japonce žijící v oblastech, které zasáhla tsunami.
"Zavolala jsem přítelkyni z dětství, která žije poblíž elektrárny, a řekla jsem jí: 'V minulosti jsme zažili mnohem horší věci, než je tohle,'" vypráví Jamašitová. "Japonci jsou silní lidé a mají výdrž," dodává.
