Zákony o spolujízdě v osobních vozidlech v Jakartě měly původně zmírnit chronické dopravní zácpy. Namísto toho vedly ke vzniku čile podnikajících profesionálních stopařů, kteří pomáhají řidičům dodržovat zákon - pochopitelně za poplatek.
Stovky mužů, žen a dětí lemují v pracovní dny hlavní dopravní tepny indonéské metropole a nabízejí spolujízdu v soukromých vozidlech v době, kdy automobily musejí na klíčových úsecích silnic vézt alespoň tři osoby.
"Žokejové", jak jsou placení spolujezdci známí, nezvedají palec jako typičtí stopaři po celém světě. Tady jeden zdvižený prst signalizuje žokeje pracujícího sólo, zatímco dva prsty nabízejí pár - obvykle matku s dítětem vedeným za ruku nebo batoletem uloženým v zavěšeném batikovaném šátku kolem krku.
Příplatek za košili
V zemi, kde se miliony snaží vymanit z bídy a kde zároveň sílí střední třída, si mnozí žokejové, kteří si účtují zhruba dolar za jízdu, ze své služby udělali kariéru. Například dvaadvacetiletý Jimmy přeměnil spolujízdu na vytříbené umění. Ve změti konkurentů na okraji silnice stojí v brýlích se stříbrnými obroučkami a modré, kostičkované košili úhledně zastrkané do černých kalhot.
"Vybírají si mě často řidiči v BMW a mercedesech, protože se můžu vydávat za přítele nebo příbuzného jejich zaměstnavatele. Motoristi se nechtějí nechat nachytat policií, a proto jim žokejové pomáhají minimalizovat riziko," dodal Jimmy, který jako mnoho Indonésanů používá jen jedno jméno.
Automobilisté mohou za to, že nabrali placeného spolujezdce, zaplatit pokutu až do výše milionu rupií (asi 2000 korun). Ale v zemi, kde korupce na všech úrovních je prakticky normou, obvykle záležitost spraví úplatek zhruba 200 tisíc rupií (asi 400 korun).
"Všeobecně platí, že se nikomu nechce uvíznout v dopravní zácpě s člověkem, jemuž páchne podpaží. Za to, že se snažím udělat dojem, si obvykle počítám příplatek 2000 rupií (asi 10 korun), a většinou ho dostanu," dodal Jimmy. Denně absolvuje zhruba pět jízd a vydělá v přepočtu asi 7,5 dolaru - což je slušná suma na zemi, kde přibližně polovina z 240 milionů obyvatel žije za méně než dva dolary denně.
Hrozí sexuální obtěžování
Ale ne všichni žokejové jsou tak znalí věci ani nemají takové štěstí jako Jimmy. Mnohé ze spolujezdkyň musejí vydržet sexuální obtěžování. Všem pak hrozí nebezpečí i od policie, která může dopadené spolujezdce zavřít do vazby a podle práva jim soud může vyměřit až 12 měsíců vězení.
Devětatřicetiletá Nuraini pracuje jako žokejka tři roky, aby přivydělala k skrovnému příjmu, který vydělává její manžel coby řidič motocyklového taxíku. "Jednou, to jsem byla těhotná, se mě řidič zeptal, jestli bych si nechtěla trochu zašpásovat. Bylo to hrozně nepříjemné a já jsem z auta rychle utekla," vzpomíná Nuraini. Na jedné ruce drží miminko a druhou rukou svírá dlaň osmileté dcery.
Nuraini vstává za úsvitu, aby absolvovala hodinovou cestu z jejich vesnice na předměstí Jakarty a dostala se do města před začátkem ranní špičky. Pak se vrací domů, aby navařila jídlo pro čtyři děti, a odpoledne je zpátky na okraji silnice, aby pracovala až do večera. "Je to vyčerpávající. Počasí se může změnit z dusivého horka na příšernou bouřku. Některé dny nevydělám vůbec nic, i když čekám celé hodiny," dodala.
Žokejové vědí, že porušují zákon a mohou dostat pokutu, anebo skončit ve vězení až na několik týdnů, pokud budou dopadeni. Ale policie většinou přivírá oči nad stovkami lidí lemujících denně silnice.
Z něčeho žít musím
"Nemám rodinu. Nikdy jsem nechodila do školy. Když nebudu dělat tohle, co budu jíst?" ptá se šestnáctiletá Praspardi Putra Wibisonová, kterou policie zadržela minulý rok a ve vězení strávila dva měsíce. Šestatřicetiletá Herlina už byla zadržena dvakrát a v roce 2006 strávila za mřížemi šest týdnů. "Ve vězení to bylo příšerné. Osmnáct se nás mačkalo v cele plné moskytů. Spaly jsme na bambusových matracích a záchody smrděly," vzpomíná. "Proč tuhle riskantní práci dál dělám? Jednoduše musím z něčeho žít."
Zákon o spolujízdě zavedený v roce 1992 měl na zmírnění pravidelně se opakující dopravní zácpy v Jakartě, kde žije zhruba deset milionů obyvatel, jen minimální dopad. Během pracovních dní se do města nahrnou ještě miliony dalších lidí z předměstí a okolí, což znamená, že se na silnicích denně tísní osm milionů automobilů - a denně jich nejméně 1000 dalších přibývá. Analytici varují, že pokud nedojde ke změnám infrastruktury, Jakarta bude úplně ucpaná do roku 2014.
