"Palestinský stát, co se tím změní pro nás?" prohodil sedmnáctiletý Mahmúd Nadví v palestinském uprchlickém táboře Sabra a Šatíla u Bejrútu. Debata v OSN vzbuzuje jen malé naděje u mnoha uprchlíků v Libanonu, přežívajících v izolovaných ostrůvcích beznaděje a mizerie.
Na rozbahněné cestě poseté zbytky jídla a splašky ukazuje šestasedmdesátiletý Kásim Džamús hrdě svůj průkaz totožnosti z dob britské mandátní správy nad tehdejší Palestinou: "Povolání: dělník; Rasa: Arab."
"Nikdo nemůže svou zemi opustit navždy," říká třaslavým hlasem a dodává: "Je nutné řešení... za každou cenu."
Stejně jako většina ze tří set tisíc palestinských uprchlíků v Libanonu také Kásim vyjadřuje naději, že znovu uvidí svou rodnou zemi a zejména rodné město Akko. Moc dobře však ví, že tato možnost je nepravděpodobná, ať už bude "Palestina" uznána jako stát, nebo ne.
"Uznání státu Palestina, to je velmi pozitivní, to nejdůležitější pro nás je ale právo na návrat," prohlašuje Abú Máhir, jeden z představitelů Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která zastřešuje 11 hlavních palestinských národněosvobozeneckých stran a uskupení, včetně Fatahu palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse.
Právo na návrat je nejcitlivějším sporným bodem izraelsko-palestinského konfliktu. Dožadují se ho Palestinci, kteří byli donuceni k exodu po vzniku státu Izrael v roce 1948. Toto právo jim zaručuje rezoluce OSN číslo 194, nikoliv ale Rady bezpečnosti, která tudíž nemá pro židovský stát donucující hodnotu.
Palestinských uprchlíků a hlavně jejich potomků (a tedy dědiců) je dnes 4,3 milionu, žijí kromě západního břehu Jordánu a pásma Gazy v Jordánsku, Libanonu a Sýrii. Právo na návrat je ovšem nepřijatelné pro Izrael. Pokud by se všichni s potomky vrátili, poměr Arabů a Židů by se radikálně změnil - už dnes je arabských obyvatel vlastního Izraele asi pětina. Stejně tak židovský stát nehodlá uprchlým Arabům platit odškodnění. Uprchlíků se ale nechce plně ujmout ani žádný arabský stát, většinou zůstávají bez občanství a možnosti pořádné práce a bydlení.
Zastánci práva na návrat se nezřídka odvolávají na druhou světovou válku a její dohry. Poukazují na odškodnění, co dostávali Izraelci od Německa, nebo přirovnávají odsun Arabů k vyhnání Němců ze Sudet.
Termín splatnosti
Ve dvanácti palestinských uprchlických táborech v Libanonu je každodenní život jejich obyvatel zarámován do obrazu prašných ulic, v nichž se na sebe tlačí vetché příbytky, nezaměstnanosti a pocitu beznaděje, že budou věčnými uprchlíky.
"V hloubi duše vím, že nikdy nebudu žít v Palestině," říká čtyřicátník Mahmúd Hášim.
"Stát, to je dobré pro duševní stav, jako symbol, konkrétně se tu ale nic nezmění," říká tento prodavač džusu, jehož rodina pochází z okolí Akka na severu Izraele (tj. nikoli na území palestinských okupovaných území).
Ve všech uprchlických táborech jsou viditelné známky podpory Abbásovy iniciativy. Na velkých plakátech se objevuje budova OSN v New Yorku, fotografie prezidenta Abbáse i historického vůdce Palestinců Jásira Arafata. Nesou nápisy: "Září: právo, termín splatnosti", nebo "Palestinský stát je právo, kterého se nevzdáme".
V táboře Baddáví na severu Libanonu položila třiapadesátiletá Aida Násirová květiny na hrob svého otce."Slíbila jsem mu, že mu řeknu, až bude vytvořen palestinský stát a až se tam vrátím," říká na pokraji pláče.
Třeba pod stan!
Obchodník z tábora Burdž Šimalí na jihu Libanonu Abú Bakrí ale soudí, že "není možné mít ´několikahlavý´ palestinský stát, je nutné, aby se Palestinci předem sjednotili". Na mysli má rivalitu mezi Fatahem a islamistickým Hamasem.
"Chci se vrátit do Palestiny, i kdybych tam měla žít pod stanem. Šedesát let, to už stačilo", říká matka čtyř dětí Huda Asmarová.
Mahmúd, který se narodil v táboře Sabra a Šatíla, už ale ve svých sedmnácti letech nemá žádné iluze. Snad možná jeden sen. "Moc rád bych přece jen měl palestinský pas. Pak už by mě neoznačovali za uprchlíka."
