Zachrání důl hladovějící mongolské nomády?

Mongolská stáda decimují kruté zimy a nomádi se musejí uchylovat do měst, jenže ani ta je nezachrání. Nadějí by pro zaostalou zemi byla těžba nerostného bohatství, ale chtějí se Mongolové takto přizpůsobovat?

Katastrofická zima letos zabila miliony zvířat a tisíce rodin přivedla na pokraj boje o samé přežití, napsal britský deník Guardian. Stejně tak zasáhla i státní pokladnu, rostou proto tlaky, aby se začaly těžit bohaté nerostné zdroje. Dvacet let po pádu komunismu možná Mongolsko stojí před dalším zvratem.

ČTĚTE TAKÉ: Potomci Čingischána si zvolili prezidenta
                        Plzeňští Mongolové nemají peníze, jídlo ani informace

Cedendamba byl dost zkušený, aby dzud, neboli "bílou smrt", předvídal. Hnal své stádo do bezpečnější oblasti, připravil píci i přístřešek, ale ani to ho zcela nezachránilo. Teploty klesly až k padesáti pod nulou a tlustá vrstva sněhu zakryla trávu. Než konečně v květnu roztál, na deset milionů, ovcí, koz, koní, jaků, skotu i velbloudů pomrzlo či vyhladovělo - což představuje pětinu všech zvířat v zemi. Březí samice potratily, oslabení jedinci se jen pomalu zotavovali. Tloustli jenom havrani, živící se na mršinách.

Na devět tisíc rodin přišlo o celá svá stáda a jejich jediným výdělkem se staly příspěvky OSN za pohřbívání mršin. Ale pod zemí by se mohl ukrývat nový začátek pro mongolskou ekonomiku: zlato, měď, uran, olovo, kazivec a uhlí.

Po letech politických tahanic vláda vloni v říjnu podepsala konečnou dohodu o dole Oju Tolgoj (Tyrkysové hory) v poušti Gobi. Měděné a zlaté žíly tam objevila kanadská společnost Ivanhoe Mines v roce 2001, brzy nato začala budovat těžební zařízení. Za firmou stojí nadnárodní těžební gigant Rio Tinto, zahraniční investice mají dosáhnout až pět miliard dolarů (asi sto miliard Kč), čímž se projekt stane zdaleka největším projektem mongolské historie.

Důl vytvoří asi tři tisíce pracovních míst a měl by představovat třetinu mongolského domácího produktu, podle některých optimističtějších analytiků by mohl nastartovat ekonomickou transformaci a stvořit "mongolského vlka". Pokud tedy vláda správně naloží se zisky.

Někdejší sovětský satelit se zpočátku tvářil jako příklad úspěšné politické transformace a poklidného přechodu k demokracii, jenže jeho ekonomika se v poslední době přiblížila katastrofě. Statistiky chudoby prudce vzrostly, v prvních letech kapitalismu museli zavést přídělový systém. I po lepších posledních letech, kdy ekonomika rostla osmiprocentním tempem, žije stále asi třetina populace pod hranicí chudoby.

Na zimu do města

Velká část z nich žije v Ulánbátaru nebo se tam alespoň stahuje při krutých zimách. Někteří už dorazili teď, jako Erdenebileg s rodinou. Dříve si žili ucházejícím způsobem, prodávali kašmír a zvířata ze svého šestisethlavého stáda. Pak ale udeřila zima.

"Každý den jsme viděli zvířata umírat nám před očima. Byla jsem zničená," říká dvaatřicetiletá matka čtyř dětí. Osmdesát zbylých kusů přivedli k hlavnímu městu, kde měl její manžel dost štěstí a našel práci v továrně. Ale vláda zrušila přídavky na děti a rodina stěží vyjde. "Doufali jsme, že to bude lehčí blíž u města, ale není to, jak jsem očekávala. Naše budoucnost je nejistá, ale víme, že není cesty zpět."

Kočovný způsob života má v Mongolsku prastarou tradici, ale komunistický režim ji silně poškodil. V devadesátých letech se desetitisíce rodin přestěhovaly na venkov kvůli nedostatku jídla ve městech, ale chyběly jim zásadní znalosti či cit. Když vzrostly ceny kašmíru, nakoupili pastevci víc koz, které ale pastviny nemohly dlouhodobě udržet.

"Čtyřiačtyřicet milionů zvířat bylo daleko za přírodní kapacitou," říká Tungalag Ulambajar z rozvojového programu OSN. Kritika pastevců je však vysoce politickým tématem, právě kvůli tradiční kultuře i jejich početnosti.

Za pár let se nedávná ekonomická krize projevila i ve stepích, když západní spotřebitelé přestali kašmír kupovat. "Samozřejmě můžete dál kočovat," říká Tungalag, "ale jste kočovník v jednadvacátém století, musíte se přizpůsobovat trhu." Nomádům by silně doporučoval studovat nové pastevecké postupy i risk management.

Ale tradice zůstává tradicí. Lchagvasuren se přestěhoval do Ulánbátaru, když před lety zima zdevastovala jeho stádo. Tři roky jej obnovoval, jen aby ho letos potkal stejný osud, nyní hledá práci. "Když vydělám nějaké peníze, koupím za ně další zvířata. Mongolsko bez pastevců je nepředstavitelné."

Foto: Wikimedia Commons, flickr.com/panoramicjourneys, ivanhoemines.com, flickr.com/mikechu