Cirkus v europarlamentu aneb Barroso je u cíle

Zřejmě byste v tyto dny nenašli v Bruselu nervóznějšího člověka, než je José Manuel Barroso. Jeho kampaň za znovuzvolení šéfem mocné evropské vlády jde do finiše. Zdá se, že navzdory socialisticko-liberálně-zelenému odporu a také nástrahám pod značkou Made in Sarkozy nakonec svého snu dosáhne.  

Tento týden Barroso obchází všechny politické skupiny v Evropském parlamentu, který je klíčový pro obhájení jeho pětiletého mandátu v čele komise. Připomíná to cirkusové představení, v kterém Barroso působí jako ztrápené zvíře ochotné skákat tak, jak krotitelé práskají bičem.

A i když zdaleka neslíbil všem všechno - těžko může uspokojit na jedné straně konzervativce a na druhé socialisty - má podle aktuálních odhadů zhruba sedmdesátiprocentní podporu. Ostatně, ono je těžké někoho vytrvale odmítat, když se na tento post otevřeně netlačí žádný další kandidát podporovaný opozicí.  

Základní otázkou tedy je, co můžeme od tohoto muže malého vzrůstu a pověstného jižanskou sebestředností či sáhodlouhými projevy očekávat?  Barrosovi se toho v posledních měsících vyčítalo mnoho. Třeba že toho málo dosáhl zejména v předvídání a boji proti finanční a ekonomické krizi. Že nedostatečně odolával tlaku velkých zemí, čímž posílil jejich už tak velký vliv.

Z jeho plánů založených na inovaci a deregulaci a charakterizovaných slovy „růst a zaměstnání", zbyla v důsledku recese jen smutná karikatura. Manévroval mezi zájmy šéfů členských politiků a často působil jako třídní šplhoun, když se třeba tulil k Nicolasi Sarkozymu během slavného francouzského předsednictví.  

Těžko však můžeme na jeho hlavu házet veškerou vinu za obrovský propad a obecný chaos, ač by to někteří národní politici rádi udělali. Barroso to nemá jako šéf evropské instituce zastupující sedmadvacet různorodých subjektů jednoduché. Rozšířená unie není tím, čím bývala za všemi obdivovaného Jacquese Delorse. I v očích mnoha bruselských úředníků neuspěl. Především proto, že nehoroval pro další a další směrnice, ale naopak se snažil odstraňovat ty nepotřebné.  

O to složitější byla Barrosova mise v těžkých ekonomických dobách, do kterých jsou navíc přimíchány jeho osobní ambice. Pragmatismus a snaha o jednotu pak působily jako slabost.

Jako šéf komise, pokud svůj post napodruhé obhájí, bude mít jedinečnou příležitost projevit to, po čem mnozí volají: větší rozhodnost a sílu. Může lépe čelit tlaku Paříže či Berlína, protože už nebude tamní politiky potřebovat i k osobním cílům. Na své počiny má čas zhruba dva a půl roku svého mandátu, pak už se komise pomalu začne připravovat na převzetí jinou osobností.

Barroso ve svém čtyřicetistránkovém materiálu pro europoslance s podtextem „jakou Evropu si přeji" za první svůj pracovní úkol logicky označuje navrácení a udržení ekonomického růstu. Jaké nástroje chce použít?

Slovo deregulace je opatrně vynecháno. Barroso mluví o větší koordinaci ekonomik, chce posílit dohled komise nad veřejnými rozpočty a také přísnější regulaci finančních trhů.

Za pět bude hůře hledat výmluvy, pokud svoji vizi alespoň částečně nenaplní.

Foto: Graphic News a archivy EK a EP