Irové brnkají na nervy zbytku Evropy

V Irsku se prý schyluje ke katastrofě, kterou pocítí i na nejvýchodnější hranici Evropské unie. Irové 12. června rozhodují o osudu lisabonské smlouvy, dokumentu, který nahrazuje neslavně padlou euroústavu. Trvalo dva roky, než se vlády Evropské unie na jejím znění dohodly. Nyní to vypadá na nechtěnou reprízu referend ve Francii a Nizozemí.

Stačí totiž, aby jediný stát řekl ne, a smlouva nemůže začít platit.

V pátek zveřejněný průzkum veřejného mínění přisoudil odpůrcům smlouvy nečekaně výrazný náskok. Podle deníku The Irish Times se tábor "Ne" téměř zdvojnásobil ze 17 procent na 35 procent. Opačná strana si pohoršila o pět procent a spadla na třicet.

To, co si doposud v nejvyšších patrech Evropské unie málokdo připouštěl, se najednou začíná jevit jako reálná hrozba. Zato všem odmítačům smlouvy jinde v Evropě svitla naděje, že Irové odvedou práci za ně.

V tyto dny jsem se vyptávala v Bruselu působícího irského novináře, irských politiků či zavedených bruselských politologů na jejich odhad. Všichni odpovídali stejně: bude to těsné. „Já se dokonce domnívám, že to bude Ne," řekl jeden z irských diplomatů působících v Evropské komisi.

Na otázku, co by následovalo v případě negativního výsledku, zaznívají obvykle silná slova jako krize, zmíněná katastrofa či paralýza. Opakování referenda je málo pravděpodobné. Pokud by Irové měli hlasovat znovu, pak by to nebylo letos a všechny změny fungování evropských institucí by se významně zpozdily.

Hrozba, že smlouvu potopí právě Irové, je vnímána jako paradox. Kdyby "vina" padla na hlavu euroskeptických Britů či Čechů, pak by se málokdo divil. Ale ze zaostalého Irska se právě díky vstupu do Evropské unie, otevření světu a nízkým daním, stala prosperující země.

„Lisabonská smlouva je těžký dokument a vládě se nedaří lidem ukázat, co praktického jim přinese. Proto si s ní spojují řadu nesouvisejících obav, například  vynucení vyšších daní pro podniky, špatné podmínky pro farmáře či zásah do neutrality země," vysvětluje Jamie Smyth, zpravodaj deníku The Irish Times.

Irští politici z tábora pro smlouvu si zoufají nad tím, jak těžké je lidi přesvědčit o přínosu dokumentu, který nemá na praktický život dopad. „Lidé bohužel zapomínají na to, jak jim vstup do Evropské unie prospěl. Nemůžeme si dovolit být na jejím okraji, a proto je třeba říct této smlouvě ano," říká irský europoslanec," Seán Ó Neachtain.

„Smlouva má přes čtyři sta stránek. Lidé za mnou chodí a říkají, Mariane, já jsem to nečetl a i kdyby, tak bych tomu nerozuměl. To je pravda. Není proto snadné žádat lidi, aby uvěřili něčemu, co nikdy sami nic číst nebudou," poznamenává jeho kolegyně Mariane Harkin.

Sám irský premiér Brian Cowen přiznal, že nedokázal přečíst celý dokument. A jeho zástupkyně Mary Coughlanová pak nebyla schopná přesně odpovědět, kolik bude evropských komisařů, kterých by mělo být v roce 2014 zhruba o třetinu méně. "Irsko je malá země, a proto lidé vnímají komisaře jako důležitou záruku, že jejich zájmy budou v Bruselu slyšet," dodává.

V Bruselu, centru evropské politiky, už citelně houstne atmosféra.  Podobně jako v případě euroústavy není připraven plán B, jak postupovat v případě, že Irové řeknou ne. Jedinou výjimkou, o které píší zahraniční zpravodajové, je česká vláda. Ta má dvě verze svého předsednictví.

To začíná v lednu 2009, tedy ve stejnou dobu, kdy by měla vstoupit v platnost lisabonská smlouva.

Irsko je jediný stát, který podle ústavy musí pořádat referendum. "Můžete si o smlouvě myslet co chcete, ale v případě  NE to bude pro Irsko zatraceně nepříjemné," dodává Jamie Smyth.

Stejně nepříjemné to je pro zbytek evropských politiků, kteří vložili do dokumentu svůj politický kapitál. Odpůrci ale argumentují tím, že Evropská unie funguje i bez ústavy či nové smlouvy a tak by se žádná existenční krize neměla konat.

Foto: Profimedia a tisková služba EU