Je to nález zvláštního druhu. Po více než sedmdesáti letech dopadlo více světla na jedno z nejlépe střežených tajemství španělské občanské války (1936 až 1939). Na půdě paláce Buenavista v Madridu se našlo 26 šifrovacích strojů Enigma, jež dlouho platily za ztracené. Technologie z Německa pomohla k vítězství nacionalistů pod vedením generála Franciska Franka nad republikány.
Přenosné šifrovací stroje (mechanismy), používané k šifrování a dešifrování tajných údajů, byly objeveny víceméně náhodou při inventuře na půdě budovy, která patří velení španělské armády. Přístroje, které frankisté (podle generála Franka) na půdu umístili v bednách zřejmě koncem třicátých let minulého století, jsou podle španělských médií ve skvělém stavu a pouze na nich ležela jemná vrstva prachu.
Odhalení kódovacích strojů poskytuje jedno z důležitých vysvětlení pro vojenské úspěchy Frankových jednotek ve španělské občanské válce, jež začala v červenci roku 1936 a skončila v dubnu 1939. Byl to velmi krvavý a málo přehledný konflikt, jenž na dlouhá desetiletí rozštěpil nejen španělskou společnost.
Povstalečtí falangisté porazili roku 1939 obránce druhé španělské republiky; pravicově nacionalistická Frankova diktatura přetrvala až do jeho smrti roku 1975.
Aby mohl co nejlépe strategicky koordinovat ofenzivu svých jednotek, jež byly rozptýleny po celé zemi, vsadil vrchní velitel Franco na efektivní komunikaci. V listopadu 1936 nechal proto Franco z Německa přivést deset šifrovacích strojů pro své generály. Také on měl mít u sebe při návštěvách fronty vždy Enigmu.
Výhody mechanického kódování byly nasnadě, třebaže stroje museli poměrně složitě obsluhovat dva muži. Oproti šifrovacím tabulkám či kódům, které mohl protivník s trochou štěstí poměrně snadno rozluštit, nabízela Enigma obdivuhodných bilion a čtvrt možných kombinací, napsal tehdy ve zprávě za Enigmy odpovědný důstojník ve Frankově štábu.
Protože obě strany, nacionalisté a republikáni, používaly na začátku ozbrojeného konfliktu stejné kódy, docházelo často ke zmatkům. To se s německým zařízením nemohlo stát. Se svými miliardami kombinací nabízela Enigma v podstatě stoprocentní jistotu při zprostředkovávání rozkazů či domluvě velitelů mezi sebou.
Oproti republikánům, kteří ničím takovým nedisponovali, to byla jasná strategická výhoda.
Pro Enigmy, které byly vyvinuty roku 1920 a o tři roky později už je výrobce nabízel firmám k šifrování zpráv, byl konflikt ve Španělsku první křest ohněm ve válce.
Nacionální socialisté v Německu sledovali zkušenosti Frankových vojsk s Enigmou se velkým zájmem, protože sami plánovali její nasazení ve válce a přístroj pro tyto účely dále vyvíjeli. Už v červnu 1928 představila německá armáda svoji vlastní verzi šifrovacího zařízení pod označením Enigma G, jež bylo dále vylepšeno roce 1930 na Enigmu I., známou také jako verze Wehrmacht. Postupně se objevovaly další vylepšené podoby přístroje, též pro válečné námořnictvo.
Hlavním rozdílem oproti civilní Enigmě byla přidaná rozvodná deska, jež umožňovala prohození písmen na klávesnici. Kryptografická kapacita stroje se tím výrazně zvětšila.
Třebaže byl Franco spojencem Hitlera, Němci španělským nacionalistům neposkytli vojenskou, nýbrž „jen" civilní verzi Enigmy. Berlín se zjevně obával, že by vylepšený šifrovací stroj mohl padnout do rukou republikánů a tím by se prozradila pečlivě střežená tajemství.
Prolomit kód německé Enigmy a odhalit způsob jejího fungování se s velkým úsilím podařilo za 2. světové války vysoce nadaným kryptologům shromážděným na venkovském sídle Bletchley Park u Oxfordu. Též díky předchozímu úsilí polských kryptoanalytiků, matematiků. Svým dílem přispěl i Němec, bývalý radista, který francouzské tajné službě předal konstrukční plány Enigmy, ale jen neúplné. Dostal krycí jméno AH.
Od roku 1940 tak Britové mohli sledovat radiová spojení německé pozemní armády a německého letectva. Od roku 1941, kdy se jim podařilo získat Enigmu z paluby jedné německé ponorky, Britové naslouchali v éteru námořnictvu Říše.
Kolik přístrojů Enigma se celkem do Španělska dostalo, není známo. Odborníci většinou hovoří o zhruba padesáti kusech. Některé z nich je možné spatřit v různých vojenských muzeích.
Foto: AP, Reuters a Profimedia
