Téměř století od války zvané "velká" se historici stále přou, co všechno ji zapříčinilo a jakou vinu na ní mělo Německo a císař Vilém II. Roku 1918, když 1. světová válka skončila, se uchýlil do Nizozemí, jako posedlý tu kácel stromy a snil o návratu na trůn. Běsy rozpoutané před 94 lety zahubily patnáct milionů lidí.
Zlynčují ho, oběsí, uvězní? Vilém II. byl v belgických lázních Spa v nezáviděníhodné situaci. Říšský kancléř, princ Max Bádenský, právě bez císařova požehnání oznámil v Berlíně 9. listopadu 1918 jeho rezignaci a navíc v německé říši vřela revoluce.
Jižně od Spa byli nepřátelští Francouzi, jejichž propaganda učinila z Viléma symbol teutonského vrahouna a válečného arcizločince. Sesazený císař dostal spásný nápad. Provázen nadávkami okupovaných Belgičanů nasedl s hrstkou sloužících do osobního vlaku a v den podepsání příměří u Compiegne (11. listopadu 1918), které ukončilo boje na frontách první světové války, odjel do neutrálního Nizozemí.
Královna Vilemína mu velkoryse poskytla azyl a odmítla ho vydat vítězům. Několik měsíců poté si císařský běženec koupil v Doornu od baronky van Heemstra, babičky herečky Audrey Hepburnové, zámeček Huis Doorn, který přestavěl podle svých potřeb.
Zajatec s císařskou krví
Vilém strávil na zámečku plných třiadvacet let fakticky jako vězeň, byť v luxusních podmínkách, protože panství nemohl opustit. V domě dodnes vše vypadá jak před sedmi desítkami let.
"Zdá se, jako by při smrti císaře vše zamrzlo," říká Dick Verroen z Nadace Huis Doorn. V ložnici v prvním patře visí císařův župan, v popelníku jsou zbytky jeho oblíbeného doutníku.
Návštěvníky nezarazí ani tak sbírka Vilémových uniforem, jeho posedlost mundúry je ostatně známá, jako fakt, že všechny mají levý rukáv kratší než pravý.
Při těžkém porodu 27. ledna 1859 byla totiž levá ruka hohenzollernského prince poškozena tak, že zůstala zdeformovaná, z větší části nefunkční a o patnáct centimetrů kratší. Vilém tím trpěl celý život a trvalé trauma negativně ovlivnilo jeho psychiku.
Exulant v Doornu se nejraději odreagovával až fanatickým kácením stromů a štípáním dříví. V okolí jich podťal desítky tisíc (sic!).
Počet někdejších sloužících se sice v nevelkém domě snížil ze tří a půl tisíce na dvě desítky, ale řada dvorských rituálů zůstala. Vilém ráno co ráno předčítal z bible a vedl porady o německé a zahraniční politice.
Padlý vládce spílal Židům, bolševikům, liberálům, Francouzům i Angličanům. Počátkem třicátých let ho v Doornu dvakrát navštívil Hermann Göring, ale k návratu na trůn mu nepomohli ani nacisté.
Vilém označil za skandál vypalování synagog v Německu roku 1938. "Všichni slušní Němci musejí protestovat," hřímal. Ve výroční den jeho smrti, 5. června 1941, se do holandského Doornu stále sjíždějí němečtí přívrženci monarchie a Vilémovi obdivovatelé. "Doufám, že se o našem posledním císaři bude jednou na školách v Německu mluvit bez nálepky hlavního viníka války a že sem už brzy začnou běžně jezdit celé třídy na exkurze," svěřuje se učitel Paul Vollrath z Mnichova.
Německé místo na slunci
Když Vilém II. usedal roku 1888 na trůn, mnozí v říši se obávali, že se smrtí jeho otce Friedricha III., jenž vládl kvůli zhoubné chorobě pouhých 99 dní, zemřely naděje na liberalizaci v zemi. Uvolnění poměrů a Německo jako spojence si přála i Anglie; Vilémova matka byla nejstarší dcerou královny Viktorie.
Mladý císař, který se brzy zbavil opatrného taktika kancléře Otty von Bismarcka, se vydal dvěma rozporuplnými cestami.
Politicky zůstal zajatcem starého světa. Parlamentarismus a demokracie pro něj byly nadávky (parlamentu říkal "prasečí chlívek").
Na druhé straně umělecky a vědecky nadaný císař podporoval techniku a průmysl a říše pod jeho vládou zažívala hospodářský rozmach. Z nápisu Made in Germany, který Angličané zprvu chápali jako označení pro zboží nižší jakosti, se stávala značka kvality.
Také sociální demokraté, s nimiž se Vilém trvale potýkal, měli pochopení pro jeho úsilí zajistit Německu velmocenské postavení, jež mu prý náleželo: ono příslovečné "místo na slunci" včetně zisku zámořských kolonií. K jejich ochraně bylo ovšem třeba válečného loďstva, a to co největšího, což vedlo k roztržce s Anglií, jež se stala jednou z příčin první světové války.
Do Vilémovy politiky se ale příliš často promítaly jeho záporné vlastnosti: egoismus, roztěkanost, neobjektivnost, nabubřelost a nevypočitatelnost. Jeho obdiv k armádě změnil Německo v očích světa v karikaturu militarismu.
Říše byla prosáklá vojenským myšlením, služba v armádě byla mnohde téměř podmínkou pro další kariéru a okřídleným se stal výrok, že "člověk začíná až od kapitána".
Císař se sice vyhýbal ozbrojeným konfliktům a rád se pasoval do role mírotvorce, ovšem stálým harašením šavlemi vzbuzoval u tří etablovaných velmocí Ruska, Francie a Velké Británie zcela opačné pocity. Současně je provokoval (bagdádská železnice, válečná flotila, výzvy k muslimům, spory o Maroko či Alsasko-Lotrinsko) a prováděl agresivní německou politiku na jejich účet.
Hlavní viník velkých jatek?
Klíčovým momentem, který spustil krveprolití světové války, byl atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este 28. června 1914 v Sarajevu. Šestého července Vilém lehkomyslně přislíbil vládě Rakouska-Uherska plnou podporu, což bývá chápáno jako vystavení "bianco šeku", a pevné spojenectví s Vídní dokonce podtrhl odkazem na dávnou "věrnost Nibelungů".
Říšský kancléř Theobald von Bethmann Hollweg nabádal Vídeň k co nejrychlejšímu zásahu proti Srbsku, což by prý bylo nejlepším řešením.
Berlín měl na mysli rychlou lokální válku, ve skutečnosti se však odhodlal ke "skoku do temnoty", jak sám Hollweg později poznamenal. Císař, jenž trávil až devět měsíců v roce na cestách, se zatím v klidu vydal na pravidelnou plavbu jachtou po Severním moři a dále "Nordlandreise".
Řešení krize pod taktovkou Vídně, která už déle zamýšlela vyřešit spory se Srbskem násilím, však postupně bralo jen málokým předvídaný spád. Když dva dny po vyhlášení války Srbsku (28. července) oznámilo Rusko částečnou mobilizaci, učinilo Německo po krátkém váhání (31. července) de facto totéž.
Rozjetou vojenskou mašinérii, která v případě ohrožení předpokládala jako první napadení Francie coby spojence Ruska (Schlieffenův plán z roku 1905 v podobě bleskové války), už nešlo zastavit.
Německo vyhlásilo prvního srpna válku Rusku, o dva dny později vstoupila jeho vojska do Belgie a za další dva dny vyhlásil Londýn válku Berlínu. Rakušané vyhlásili Rusům válku šestého srpna: kruh se uzavřel. Čtyři roky trvající vražedné běsnění, v jehož průběhu například Britové ztratili během jediného dne šedesát tisíc mužů (1. července 1916) začalo.
O míře Vilémovy viny na rozpoutání války se historici a publicisté přou dodnes.
Podle nejsmělejších teorií se císařova válečná rada tajně rozhodla zahájit válku už roku 1912 a například zmíněná císařova cesta lodí mohla být jenom zastíracím manévrem, jenž měl ukolébat protivníka. Mezi západními historiky však dnes převažuje názor, že Vilém válku takového rozsahu nechtěl a nepředpokládal, že byla důsledkem chybných konceptů a kalkulací rizika Berlína při prosazování mocenských zájmů.
Vilém selhal hlavně v tom, že nedocenil vážnost situace a nepodnikl rázné kroky k její deeskalaci.
Ač měl absolutní velitelskou pravomoc, z velení nad německou armádou jej pomalu vytlačoval generální štáb. V letech 1917 a 1918 jednali už polní velitelé Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff prakticky jako vojenští diktátoři. To ale nemění nic na tom, že na samém počátku války císař kupříkladu navrhoval nechat zemřít hlady devadesát tisíc ruských zajatců, osnoval etnické čistky a hnal na nesmyslná jatka statisíce mužů na Sommě a u Verdunu.
Vilém jako karikatura
Když Hitler v červnu 1940 obsadil Paříž, poslal mu Vilém z exilu blahopřejný telegram. Sotva tehdy tušil, že katastrofa první velké války se právě završuje nacismem. Ještě den před smrtí se podle svědků těšil z dobytí Kréty.
Tělesné ostatky posledního německého císaře leží stále v malém mauzoleu u zámku v Doornu. O několik metrů dál jsou hroby jeho pěti psů. Rušení klidu mrtvého se neplánuje.
V testamentu Vilém stanovil, že chce být převezen zpět do Německa až tehdy, kdy se z něj znovu stane monarchie.
K nechtěnému dědictví, jež krajanům zanechal, patří i symbol "hnusného skopčáka", militantního štváče, často v typické piklhaubně. Tento symbol následující druhá světová válka jenom stvrdila a asi nejčastěji je s gustem oživován v britském tisku.
Foto: Petr Podaný, Dům v Doornu, Profimedia a archiv
