Politické krize Beneluxu
Belgie a Nizozemí nemocné populismem

Belgie a Nizozemí procházejí bezprecedentní krizí: tři měsíce po volbách stále čekají na program a ustavení vlády, byť by to bylo za cenu nepravděpodobně vyhlížejících koalic. V Belgii se znovu vynořují debaty o možném rozdělení, v Nizozemí roste síla xenofobů a antiislamistů.

V Bruselu začalo trápení v roce 2007. Vlámský křesťanský demokrat Yves Leterme dal razítko legitimity na poselství vlámských stoupenců nezávislosti, s nimiž se spojil. Ale stejně jako jeho strana byl pohlcen touto Novou vlámskou aliancí, která díky němu mohla úspěšně šířit ideu autonomního Vlámska zbaveného valonského "balvanu" a schopného zmocnit se Bruselu. Zmatek je takový, že scénář rozdělení Belgie už dnes není nerealistický.

I frankofonní socialistická strana začíná tuto možnost připouštět, byť pro ni doposud byla tabu. "Je třeba se připravit na konec Belgie," řekla Laurette Onkelinxová, významná valonská socialistická politička a vicepremiérka.

"Doufejme, že nic takového se nestane, neboť v případě rozpadu to budou ti nejpotřebnější, kteří zaplatí největší cenu. Na stranu druhou není možné ignorovat, že mezi velkou částí vlámské populace takový hlas zní."

Jde ze strany frankofonních politiků o taktiku, blafování či vydírání? ptá se Le Soir. "Každopádně je to manévr," odpovídá si. Zřejmě se snaží křesťanskodemokratickou vlámskou stranu dostat do kouta. "Postavit je před historickou odpovědnost: buď přijmete poslední návrhy a ustoupíte od svých požadavků, nebo vyprovokujete zhroucení země."

Proti islámu

Nizozemí je sice jazykových sporů ušetřeno, ale jeho situace není radostnější. Dvě tradiční strany - křesťanští demokraté a liberálové - se pokusily uzavřít pakt s ďáblem v podobně krajní pravice protiislámského poslance Geerta Wilderse. Výměnou za podporu populistů své menšinové koalici a svému úspornému programu se zavazovaly k přijetí ráznější politiky vůči přistěhovalcům. Wilders tento domek z karet rozbořil, když kritizoval nedostatek věrohodnosti křesťanských demokratů.

Přes veškeré rozdíly mezi sebou trpí oba státy, často díky svému umění kompromisu dávané za příklad, podobnými nemocemi. Vzestupem egoistického a často protievropského populismu. Rozčarováním veřejného mínění z politických systémů, které jsou u konce s dechem. A roztříštěností voličstva, které nahrává systém poměrného zastoupení.

Demokratický systém v Belgii a Nizozemsku (dlouho stabilní, protože hlasy se tam přelévaly mezi třemi klasickými proudy - křesťanskými demokraty, sociálními demokraty a liberály) nechal rozkvést strany protestu, které teď ohrožují jeho rovnováhu.

Ve Vlámsku se po radikální a xenofobní krajní pravici zrodila zábran zbavená nacionalistická pravice, která své zpochybňování "špatné správy" dokázala smísit s požadavky nezávislosti a s odsuzováním převodů peněz "chudým" frankofonním obyvatelům země. V Nizozemí klasické strany neviděly hrozbu protimuslimského populismu, který dělá z každého cizince obětního beránka.

V obou zemích dosáhly zpočátku velmi menšinové strany známosti díky neschopnosti tradičních stran postavit proti křiklounským populistům racionální argumenty. I díky zvědavosti po novinkách lačnících médií, která šířila jejich poselství a tak tomuto poselství dodala věrohodnosti. Díky především volebním systémům, které přeměnily parlamenty obou zemí v ampliony karikaturních pohledů na velké politické otázky.