Češi si kazí pověst v EU na roky dopředu, zní Bruselem

Český premiér Jan Fischer si za svoji krátkou politickou kariéru vybudoval v Evropě pověst rozumného a výkonného lídra. Na závěr českého předsednictví ho dokonce pochválil i francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Nyní má Fischer co dělat, aby už podruhé v jednom roce zachraňoval pověst České republiky a její postavení v Evropské unii na roky dopředu.

Dnes se chystá do Bruselu, kde bude muset svým krajně netrpělivým evropským partnerům vysvětlovat, jak vláda splní svůj závazek: donutit nejpozději do konce roku českého prezidenta Václava Klause ratifikovat lisabonskou smlouvu.

Přesněji, jak naloží a v celé unii prosadí nový Klausův požadavek, aby Česko nebylo právně vázáno evropskou Listinou základních práv.

Za pět a půl roku od českého vstupu do unie jsem nezažila vážnější moment pro Českou republiku. Až dosud jsme většinou moc nevyčuhovali a profilovali se maximálně v prosazování demokracie a hájení lidských práv na Kubě či Barmě. Teď jsme v centru pozornosti a zcela sami.

Až do minulého týdne se vedení unie snažilo prokázat trpělivost a respekt k českému Ústavnímu soudu, který projednává senátorskou stížnost ohledně smlouvy. To se změnilo novou Klausovou podmínkou. Jsme vnímáni jako kazisvěti, kteří neumějí dodržet slovo a drží v šachu půl miliardy lidí.

A nejen to. Jsme terčem posměchu, terčem, který už vlastně nikdo nebere vážně. „Copak je normální, aby prezident zpochybnil celý schvalovací proces ve svém vlastním státě, aby nebral v potaz právní názory velké části ústavních expertů své vlastní země?" poznamenal jeden z bruselských diplomatů.

Za pět let života v Bruselu jsem si ověřila, že kterýkoli neřešitelný zádrhel se vždy vyřeší jakousi legislativní kličkou vytaženou odkudsi ze zaprášených právních knih. Předpokládám, že tomu tak bude i v případě Klausova „šprajcu".

Pražská vláda se podle dosavadních signálů pokusí vydat cestou takzvaných irských garancí, které paradoxně dojednal Jan Fischer ještě jako předseda unie právě letos v červnu. Jejich dojednání požadovala irská vláda s tím, že jen na jejich základě bude moci zopakovat referendum o lisabonské smlouvě.

Tyto garance zaručující nedotknutelnost neutrality Irska, daňového systému či potratové politiky a Irové na počátku října na podruhé řekli smlouvě drtivé "ano".

Sedmadvacet evropských lídrů je přijalo v podobě politické deklarace. Klausovi ale podle jeho tajemníka Ladislava Jakla pouhá deklarace nemusí stačit. Nestačila ani irské vládě. Aby se nemusela znovuotevírat celá smlouva, dostali Irové příslib, že se garance právně závaznými stanou, jak nejdříve to bude možné. Garance byly odeslány do OSN, čímž se staly mezinárodní smlouvou. Aby pak měly stejnou váhu jako evropské zákony, budou zahrnuty do nejbližší přístupové smlouvy nejspíš mezi unií a Chorvatskem.

Fischerova vláda to nebude mít na říjnové unijní radě jednoduché. Málokomu v Evropě se chce Klausovi ustupovat, zejména pak, když už smlouva v Česku schválena byla a podpis prezidenta má být čistou formalitou. Pokud chce zbytek unie lisabonskou smlouvu dotáhnout do konce, nic jiného než najít kompromisní kličku mu zřejmě nezbývá.

Otázkou ale je, jak daleko prezident hodlá zajít. Zda se skutečně rozhodl smlouvu zcela zničit a tím i postavení Česka v unii jako takové.

Foto: Graphic News, Profimedia a archiv EK