Francii se v neděli dostalo socialistického prezidenta Françoise Hollanda po dlouhých sedmnácti letech (v roce 1995 opustil Elysejský palác po dvou - tehdy ještě sedmiletých - mandátech zakladatel Socialistické strany François Mitterrand). Celonoční oslavy Hollandových stoupenců na náměstí Bastily i v lihu topený žal voličů po pěti letech odcházejícího pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho přiměly deník Le Monde k publikování "deseti rad, jak čelit kocovině". Poslední bod desatera zdál se mi nejrozumnější: "Užijte si ji!"
Do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát a do téhož prezidentského paláce - jak říkají s oblibou ekonomové - "za jinak stejných podmínek". Situace je jiná a Hollande (1954) navíc samozřejmě není Mitterrand (1916-1996). Ovšemže: jak se to vezme...
François I.: obraceč na čtyráku
Ten první François (Mitterrand) se na sjezdu socialistů (PS) v Épinay v roce 1971 opřel o levicový proud ve straně a vyhlásil "rozchod s kapitalismem". O rok později podepsal společný vládní program s šéfem komunistů (PCF) Georgesem Marchaisem a vůdcem Hnutí levicových radikálů (PRG) Robertem Fabrem. V roce 1981 vstupoval do Elysejského paláce za dunění Internacionály, v jeho vládě (premiér Pierre Mauroy) usedli čtyři komunisti a - kromě řady sociálních norem - byl v únoru 1982 přijat zákon o znárodnění řady firem a bank. V roce 1983 pracovala čtvrtina Francouzů ve státním sektoru.
Přišla katastrofa. Především útěk kapitálu do zahraničí a zoufalá politika boje s inflací, která nakonec vyústila v takzvaný "obrat k přísnosti" (1983), tedy v úspornou a sociálně zatěžující rozpočtovou politiku. V parlamentních volbách roku 1988 zvítězila proto pravice, ale Mitterrandovi zachovaly prezidentské křeslo krach na Wall Streetu v roce 1987, osobní charisma i "kultura vládnutí" jeho exekutivy, která vedla složité ústupové boje takzvanou "politikou ani - ani" (ani nacionalizace, ani privatizace). To už byla na rozjezdu liberální Evropa vedoucí k Maastrichtu, kterou socialista François Mitterrand načrtl s německým křesťanským demokratem Helmuthem Kohlem. Kocovina francouzské levice z tohoto vývoje dosud nedozněla a málokdo si ji opravdu užívá.
François II: hasič pyroman
François Hollande byl v Elysejském paláci pokládán za Mitterrandova člověka, neboť působil jako ekonomický poradce, ale jeho duchovním otcem je především Jacques Delors, v Mauroyově vládě ministr financí a předseda Evropské komise (1985-1994) v rozhodujících letech formování "maastrichtské" neoliberální Evropy.
Po volební katastrofě prezidentského kandidáta a šéfa PS Lionela Jospina, jehož v dubnu 2002 sestřelil z druhého kola prezidentských voleb xenofobní nacionalista Jean-Marie Le Pen, převzal Hollande stranu v kocovině, kterou do té doby nepoznala. A postavil se - v protikladu k Mitterrandovi - proti levicovým proudům v PS. V případě hlasování o ústavní smlouvě pro Evropu (2005) se François II. dokonce postavil i proti voličům vlastní strany, jejichž většina volila v referendu o euroústavě "ne". Nějaký "rozchod s kapitalismem" ho ještě ani ve snu nenapadl.
Dalo by se říci, že Hollande je svou centristickou politikou spoluzodpovědný za největší překvapení letošních voleb: za vzestup "jiné levice" z radikálnější Levicové fronty (FG), vedené bývalým socialistou Jeanem-Lucem Mélenchonem. Že je zodpovědný za resuscitaci komunistů v rámci Mélenchonovy fronty i za skoro 20 procent hlasů pro Marine Le Penovou, která v absolutním množství dostala větší počet hlasů než její otec před deseti lety, kdy stanul na samém prahu Elysejského paláce. A rovněž lze říci, že Hollandův úspěch byl dán povahou voleb, faktického referenda především proti Sarkozymu, nikoli v první řadě pro Hollanda.
Rekvalifikace na lano
Mnozí pozorovatelé tvrdí, že je to ještě horší. A že hlavní Hollandův trumf - znovuprojednání paktu rozpočtové kázně z 11. prosince 2011 - narazí (a už naráží) na silný německo-italský tandem Angela Merkelová - Mario Monti. A to si ještě pořádně nevšimli, že Hollandovu protiškrtovou rétoriku odmítají i Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem, muži neústupní a na slovo vzatí. Přes ně, jak dobře víme, nejede vlak. A tam, kde prošli - něco reformovali -, sto let tráva nevzroste.
V nejlepším případě dojde v Evropě ke kompromisu, ke kombinaci ekonomických stimulů a strukturálních reforem. Ke staré známé politice Françoise Mitterranda po jeho obratu na čtyráku: ani - ani. Ani to, ani ono, nýbrž laissez-faire, laissez-passer. Až do konce všech systémových dnů.
To už snad ani není kocovina, ale klinická smrt.
Možná přílišný pesimismus. Odpor proti škrtící demotivaci směrem dolů a dotační motivaci bank a korporací se neprojevuje pouze v Řecku a ve Francii. Globální ekonomické nerovnováhy i evropská krize jsou důležitější než neosoby s rétorikou neprogramů. Mezní situace donutily už nejednu bačkoru k hrdinství. A z těch, kdož celoživotně trpěli závratí z výšek, učinily provazochodce.
