Evropská unie: děravý hraniční val proti "barbarům"

Hroutící se režimy na severu Afriky vzbuzují v Evropě obavy z dalších vln běženců. Hranice Evropské unie ale připomínají ementál. Agentura Frontex, která pomáhá chránit vnější hranice unie, potřebuje více peněz a vybavení.

Situace eskaluje. V přístavu tuniského města Sfax se to hemží těmi, kdo chtějí do Evropy. Ilegálně. Za převoz na italský ostrov Lampedusa se tady pašerákům lidí platí tisíc dinárů za osobu (asi 12 500 korun), o kus jižněji v Kábisu anebo Žiršísu je to až dvojnásobek. Pokud máte štěstí, můžete se svézt zdarma jako „joker" - přivedete-li tři uprchlíky platící plnou cenu.

Tuniský diktátor Zín Abidín bin Alí sice uprchl ze země, ale pro část Tunisanů znamená nabytá svoboda hlavně jedno: rychle pryč z bídy do bohaté Evropy. Za bin Alího hrozilo za ilegální útěk pět let vězení, to už neplatí. Ještě v první půli února italská vláda varovala před náhlým exodem osmdesáti tisíc Tunisanů.

K němu sice zatím nedošlo, na Lampedusu dorazilo v jedné vlně „pouze" šest tisíc uprchlíků, ale Afričané nadále brnkají Římu na nervy.

Mezitím se totiž začala hroutit moc libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, který za zadržování černých imigrantů na svém území od Bruselu i od Itálie samé slušně inkasoval. Kaddáfí kdysi strašil vizí "černého kontinentu Evropa", pokud se u něj EU nevykoupí za to, že přívaly ilegálů zadrží. Plukovník hovořil až o půldruhém milionu běženců. S toutéž cifrou nyní jako s akutní hrozbou, která „srazí Itálii na kolena", operuje i tamní ministr vnitra Roberto Maroni.

Už měsíce přitom největší "díra v plotě kolem EU" zeje u řeky Evros na řecko-turecké hranici. Loni na podzim do zaslíbené unie pronikalo až 350 běženců denně. Smířili se s tím, že mohou skončit ve sběrném táboře Filakio, jemuž se přezdívá „řecké Guantánamo", nebo že je vyloví utonulé z řeky a pohřbí v masovém hrobě u řecké vesnice Sidero. Leží tam 170 bezejmenných těl.

Právě na této hranici zasahovali poprvé ve své historii příslušníci pohraničních jednotek rychlé reakce, zkratkou RABIT. Byli mezi nimi i čtyři Češi (viz Češi na frontách Frontexu).

RABIT patří k evropské agentuře Frontex, které Brusel uložil téměř nesplnitelný úkol: chránit evropské vnější hranice a bránit ilegální imigraci do EU. Do vínku jí přitom zprvu nedal téměř nic.

Králíci? Spíše lišky

Ve třiadvacátém patře centrály Frontexu ve Varšavě je místnost bez oken. Právě zde sídlí operační centrum unijní pohraniční agentury. Odtud se sledovalo nasazení jednotek RABIT v Řecku, teď se pozornost řídících důstojníků přesouvá na mořskou hranici u Tuniska a Libye.

Statistiky na stěně dokládají, že působení jednotek RABIT, jejímž členům se někdy kvůli podobnosti s anglickým slovem "rabbit" říká "králíci", bylo na hranici s Tureckem úspěšné. Počet imigrantů klesl zhruba na sto denně. "Rabiti" k tomu musejí ovšem disponovat jinými než králičími vlastnostmi.

Z Čechů vyrazily jako první k řece Evros dvě policistky. "Od chvíle, kdy nám Frontex předal svůj požadavek, byly Češky na místě nasazení do pěti dnů," vysvětluje Patrik Pfeifer z Ředitelství služby cizinecké policie (ŘSCP). V Řecku měly své české uniformy, osobní zbraně a působily ve smíšených hlídkách. Vrchní velení měli domácí, tedy Řekové, o nichž je známo, že se s ilegály nijak "nepářou" a jsou třeba schopni zahnat je střelbou do minového pole.

"Naši příslušníci jednotek RABIT ale svědky žádných excesů, žádného brutálního zacházení nebyli," ujišťuje major Pfeifer. Náklady Česka na podobné akce jsou minimální, většinu nakonec uhradí Frontex.

Pracovníci centrály Frontex, jichž je už 280, mají nyní napilno s přípravou nové mise ve Středozemním moři. Tím spíše, že agentura už od zahájení své činnosti roku 2005 nedisponuje žádnými vlastními loděmi, vrtulníky či letadly. Vždy znovu a znovu je musí získávat, někdy až vyžebrat od členských zemí EU.

A to přesto, že v takzvaném „toolboxu", databance agentury, jsou všichni specialisté a technika, které členské země EU mohou poskytnout. Ředitel agentury Frontex, finský brigádní generál Ilkka Laitinen, se netají roztrpčením, že hlavně v době krizí bývají jednání s vládami sedmadvacítky obtížná.

EU (zatím) není pevnost

Frontex je svým způsobem dítětem krize unijní migrační politiky. Za ochranu hranic jsou odpovědné jednotlivé státy a agentura jim v boji proti ilegálnímu přistěhovalectví jen pomáhá. Od vzniku Frontexu, který působí hlavně jako hasič tam, kde nejvíce hoří, byla očekávání s ním spjatá větší než jeho reálné možnosti.

Projevilo se to zřetelně v době běženeckých krizí u Kanárských ostrovů, Malty a Lampedusy v letech 2007 a 2008.

Ačkoli akce Frontexu s názvy Hera, Minerva nebo Hermes (vedení agentury si oblíbilo jména z antiky) zaznamenaly jisté úspěchy, mimo jiné v zatlačování "boatpeople" tam, odkud vypluli, generál Laitinen nakonec dvakrát označil operace své agentury s velkou mediální pompou za nezdařené. Ne proto, že by se Frontex nesnažil. Důvodem byl nedostatek peněz a neochota členských států EU dostát závazkům.

Roku 2008 třeba ze 115 slíbených lodí obdržel Frontex jen 20, z 38 vrtulníků pouze tři. Označení operací Frontexu krachem prozrazuje i taktiku Laitinena, jenž by svou agenturu rád posílil, zajistil jí nové zdroje a současně zvýšil společnou odpovědnost zemí EU a koordinaci při ochraně vnějších hranic unie. Pokud jde o finance, rozpočet Frontexu se rok od roku slušně zvyšuje.

K taktice Frontexu patří i externalizace uprchlického problému, tedy jeho přesouvání mimo hranice unie. Na severu Afriky to v praxi vypadá zhruba tak, že rádoby běžencům se brání nejen ve vyplutí na moře směr vysněná Evropa, ale už i ve vstupu do tranzitních států.

Řada afrických zemí si uvědomila, že protiimigrantská opatření si mohou od Bruselu nechat slušně zaplatit. A nejen to, například nové vojenské vládě v Mauritánii se s uprchlickým esem v rukávu podařilo před třemi lety uniknout sankcím EU.

Otloukánek Frontex

Už od svých prvních akcí na moři, kdy Frontex bránil lodím imigrantů v další plavbě k břehům Evropy, se agentura stala terčem kritiky lidskoprávních organizací a části politiků. Podle častých výtek porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, mořské právo, evropskou konvenci o lidských právech a má prý dokonce na svědomí množství utonulých.

Pokud by se ale Frontex řídil přáními organizací jako Amnesty Internacional či Pro Asyl, jeho práce, jíž je ochrana hranice před ilegály, by ztratila smysl. Celý problém má ale složitější pozadí, jehož součástí je také stále nejasná a realitě neodpovídající přistěhovalecká a azylová politika EU.

Unie slušně postoupila na poli společné vízové politiky, ale přistěhovalectví a azyl jsou ožehavější témata. Jednotlivé vlády si žárlivě střeží, aby si Brusel nepřisvojil příliš velké kompetence.

S porozuměním se v řadě zemí nesetkávají ani některé plány finského šéfa Frontexu. Generál by agenturu rád přetvořil na skutečnou pohraniční jednotku.

"O vytvoření společné pohraniční policie ale nemáme zájem," zdůrazňuje major Pfeifer z ŘSCP. Stejně tak podle něho Češi odmítají, aby Frontex, RABIT či kdokoli jiný nakládal s jejich specialisty podle libosti.

České republice současná praxe vyhovuje.
Ať tak či onak, imigranti budou do EU pronikat stále. Kdo opravdu chce, tak se do Evropy většinou dostane.

Ostatně většina ilegálů přišla do Evropy legálně, na platné vízum. A ti, kdo přicházejí po pašeráckých stezkách? "Nemůžeme je přece zastřelit," konstatuje Laitinen.