Dřevěné synagogy, výjimečné a unikátní architektonické dědictví v Evropě, které jsou v Litvě památkou na židovskou komunitu, jejíž život ostře přerušil holocaust, se rozpadají a litevské úřady jejich osud příliš nezajímá.
Dřevěná synagoga v Alantě, městečku ležícím 80 kilometrů severně od Vilniusu, je skryta za domy a podobá se spíše stodole než bývalému kultovnímu místu. Stavbu ve špatném stavu, která za sovětské éry sloužila jako skladiště obilí, dnes užívá rolník Algis Jakutonis, který bydlí ve vedlejším domě.
"Ukládám si sem svoje věci, ale ještě se tu najde i leccos po kolchoznících," říká šedesátiletý muž a ukazuje velký železný klíč, který má od sovětských časů.
Židovská komunita v Alantě čítala před válkou 200 tisíc osob. Němci a jejich místní kolaboranti ji v letech 1941-1944 z 90 procent zlikvidovali.
"Židé tu měli dvacítku obchodů. Po válce nezůstal ani jediný," vypráví třiašedesátiletý truhlář Danielius Drazdauskas. Narodil se v domě jen několik kroků od synagogy, jejíž osud ho fascinuje.
"Proč se Litevec zajímá o židovské dědictví? Důvod je zcela prostý: na náboženství příliš nezáleží, jde přece o moje kulturní dědictví a cítím určitou povinnost ho chránit," zdůrazňuje. Když Litva v roce 1991 znovu získala nezávislost, pustil se Danielius Drazdauskas do politiky a orodoval za synagogu jak ve městě, tak na národní úrovni.
Litevská židovská komunita, majitelka alantské synagogy a jedno sdružení se ji dnes snaží zrestaurovat. "Obnovené synagogy mohou hrát výchovnou roli, jsou to památky na naši obec, která byla kdysi velmi početná," říká Daumantas-Levas Todesas, šéf sdružení a člen výboru židovské komunity, který se stará a kulturní dědictví.
V Litvě je dnes 13 dřevěných synagog, uvádí francouzský malíř Gilles Vuillard, který žije v této zemi a synagogy od roku 2009 maluje. Jeho obrazy byly několikrát vystaveny v parlamentu a ve vilniuském muzeu Gaon, které je zasvěceno dějinám Židů v Litvě.
"Jejich zoufalý stav mě zaujal. Lidé často ani nevědí, kde jsou, a přitom to je výjimečné a unikátní kulturní dědictví," říká malíř.
První dřevěné synagogy se v Litvě začaly objevovat ve druhé polovině 17. století. "Dřevo bylo nejlevnějším místním materiálem," vysvětluje architektka a autorka četných prací o židovském dědictví Maria Pupeikienová.
Nejstarší synagogy, které dosud stojí, byly zbudovány koncem 19. století. Ty nejmladší pocházejí z 20. a 30. let minulého století. Na základě zákona z roku 1992 byly všechny navráceny židovské komunitě. Dnes jsou kvůli nedostatku financí i věřících zavřeny a jejich stav je čím dál tím žalostnější.
Dřevěná synagoga ve městě Pakruojis, nejstarší v Litvě, byla zničena v roce 2009 požárem.
"Nejdůležitější je synagogy zachovat. Jedinou možností je využívat je jako knihovny. Některé obecní úřady souhlasily s tím, že si na 99 let synagogy pronajmou pro své potřeby, ale je to velmi obtížné, protože stavby jsou ve špatném stavu," vysvětluje právnička a předsedkyně židovské komunity Faina Kuklianská.
Turistika by se mohla stát tou cestou, která by vyvedla dřevěné synagogy z hlubiny zapomnění. Synagoga v Žiežmariai na cestě mezi Vilniusem a Kaunasem byla vybrána jako součást "evropské cesty židovského kulturního dědictví" v rámci evropských Dní židovského odkazu v Litvě v roce 2004.
