Cesta do Německa
Nehezká svědectví dětských uprchlíků o útěku Evropou
29.10.2015 18:45
Réza Muhammadí se ztratil svým rodičům v lese v Makedonii. Nebo v Srbsku. Nepamatuje si to. Vzpomíná si jen na to, že pršelo. Na boty se mu nalepilo husté bahno a táhlo k zemi jeho sedmileté nohy. Jeho rodina uprchla z Afghánistánu do Íránu a pak do Turecka. Nalodili se na gumový člun, který je přepravil do Řecka, kde je zachránila pobřežní stráž, než vyrazili - většinou pěšky - na cestu do Německa, napsal americký list The New York Times.
Té deštivé noci nedaleko makedonsko-srbské hranice šel Réza, jeho matka, otec a dvě sestry ve skupině asi dvou desítek lidí. Když si uvědomil, že jeho rodina už nejde za ním, posadil se na pařez a čekal. O kus dál zpátky na cestě nastal zmatek. Pak se mezi stromy objevil nezřetelný stín. "Co tady děláš?" zašeptal muž v jazyce darí.
"Čekám na rodiče," odpověděl Réza. Muž pocházel z provincie Herát v západním Afghánistánu, stejně jako Rézova rodina. Řekl, že les je plný policistů, kteří zatkli tři nebo čtyři rodiny, co šli za nimi. Není bezpečné tu zůstat. A tak ho chlapec popadl za ruku a společně utíkali.
Drobný chlapec s velkýma, hnědýma očima a vážnou tváří, dorazil do německého Pasova 29. prosince loňského roku. Městští činitelé předpokládají, že je nejmladším uprchlíkem, který se sám dostal do tohoto bavorského pohraničního města. "Tohle je Německo?" ptal se opakovaně prostřednictvím tlumočníka během prvního z mnoha rozhovorů, které pomáhaly skládat dohromady střípky jeho příběhu. A pak dodával: "Prosím, chci zavolat mamince."
O deset měsíců později, usazený na pečlivě ustlané posteli v dětském domově vedeném římskokatolickými jeptiškami, už svůj příběh zopakoval téměř plynnou němčinou, jen jednou se podíval do žlutého slovníčku, který s sebou pořád nosí. Jak mu někdo ukradl peníze, které mu matka dala do kapsy pro případ nouze, jak viděl policii honit jiné děti, jak se mu konečně podařilo navázat kontakt se svými rodiči, kteří se museli vrátit zpátky do Íránu, jen aby ho minulý měsíc opět ztratil.
Rézův příběh je nezvyklý kvůli jeho věku. Ale ilustruje nepříliš zmiňovaný aspekt evropské uprchlické krize: V lidské vlně, která se přelévá přes kontinent, putují osamoceně desetitisíce dětí a dospívajících. V loňském roce požádalo podle údajů OSN o azyl ve 28 zemích Evropské unie více než 23 tisíc nezletilých bez doprovodu. To bylo před nárůstem počtu migrantů v letošním roce. Nyní se odhaduje, že jen v Německu jich je na 30 tisíc.
Dvě desítky psychologických profilů nedávno příchozích, které sestavily místní úřady, ukazují společné vzorce: Mnoho z těchto nových evropských tajemných dětí jsou chlapci ve věku 14 až 17 let, které na cestu poslaly rodiny příliš chudé, než aby pašerákům zaplatily za víc než jednu cestu. Rodiče některých z nich se v jejich domovských zemích stali obětí války nebo vražd. Jiní, jako je Réza, se od rodičů oddělili během chaosu na cestě. Pár mělo vlastní důvody k útěku - chtěli rekrutováni za dětské vojáky nebo za sebevražedné pumové útočníky.
Muhammad Safar z Afghánistánu dorazil do Pasova čtvrtého září; čtrnáctiletý chlapec, který ještě nezačal mutovat. Taliban zastřelil jeho otce, protože jeho matka je učitelka, řekl. Právě ona přiměla jeho a o rok staršího bratra, aby odjeli. "Nechtěli jsme jet," říká Muhammad prostřednictvím tlumočníka. "Báli jsme se."
Ale matka naléhala. Shromáždila peníze a předem zaplatila pašerákům, aby chlapce vzali do Německa. Nejděsivější část, vzpomíná Muhammad, byla mezi Íránem a Tureckem, když pašeráci bratry přinutili, aby se rozdělili. "Řekli nám, že se musíme rozdělit, aby byla větší šance, že jeden z nás dokáže projít. Řekli jsme jim, že to nechceme udělat. Hrozně jsme brečeli."
Nakonec šel Muhammad první a nechal jejich společný mobilní telefon u bratra. O deset dní později se sešli v Istanbulu, a zavolali matce. "O té nebezpečné části jsme jí nikdy neřekli," dodal.
Jen zhruba dvě procenta z teenagerů, kteří do cílových zemí dorazí, jsou dívky, ale právě ony často vyprávějí ty nejděsivější příběhy. Jedna patnáctiletá syrská dívka, která žije ve stejném pasovském domově jako Réza, měla tak hrozná vnitřní zranění, že i po několika týdnech mohla gynekoložka diagnostikovat opakované znásilnění.
Šestnáctiletá Fátima ze Somálska vyprávěla tak strašné věci o sadistickém sexuálním násilí v Bulharsku a Srbsku, že se její poradkyně pro mládež v Německu rozhodla nezařadit podrobnosti do Fátiminy zprávy. "Neměli jsme slov," řekla poradkyně Sandra Wagnerová-Putzová.
Alois Kriegl, šéf pasovského úřadu péče o mládež, uvedl, že ještě před třemi lety nepotřebovali vůbec používat slovní spojení "nezletilý uprchlík bez doprovodu". Nyní má toto německé město s 50 tisíci obyvatel vlastní úřad vyčleněný jen pro ně.
Mladí uprchlíci jsou odhodlaní i zranitelní. Kriegl vzpomíná na případ dvou afghánských bratrů ve věku devíti a deseti let, kteří dorazili v létě - bosí a jen v kraťasech - a říkali, že mají namířeno do Švédska. Jeho úřad jim dal najíst, našel pro ně lůžka v dětském domově a vyprávěl jim o životě v Německu. Ale následujícího dne byli pryč. "Jejich odhodlání bylo větší, než jsem kdy u kohokoli viděl," řekl Kriegl. "A lidé si myslí, že by je mohly zastavil vyšší ploty a ostnaté dráty?"
"Člověk se musí ptát, co se dítěti musí stát, aby se vydalo na takovou cestu? A co se musí stát, aby rodiče své děti na podobnou cestu poslali?" dodal Kriegel.
Na druhé straně města v druhém podlaží dočasného domova pro nově dorazivší nezletilé migranty je zeď pokrytá barevnými obrázky, které na předchozí dvě otázky dávají jisté odpovědi. Jako téma terapeutických výkresů mělo deset chlapců ve věku 14 až 17 let "domov". Zpod jejich štětců se vynořila vojenská letadla, tanky, hořící domy a syrská vlajka ronící krvavé slzy.
"Někteří z těch chlapců nikdy nedrželi v ruce pastelku, ale viděli, jak někdo jejich otci uřízl hlavu," řekl Matthias Schacherbauer, který toto středisko vede od jeho otevření letos v březnu. Zde se stanovuje věk uprchlíků, začíná pátrání po jejich rodinách, je určen jejich právní zástupce a hledá se trvalejší domov. První posouzení tu provádí dětský psycholog.
Traumatizované děti
Složky v Schacherbauerově počítači vyprávějí příběhy šestnáctiletých, kteří dokážou spát jen s rozsvíceným světlem jako batolata. Patnáctiletý Syřan přežil čtyři hodiny ve vodě, když se jeho loď potopila ve Středozemním moři, ale musel sledovat, jak se utopili dva jeho kamarádi, než se ho podařilo zachránit.
Dalšího pronásleduje obraz zmrzačeného těla jeho otce, jemuž Taliban ustřelil polovinu hlavy. Projevuje známky posttraumatické stresové poruchy, které tu nejsou nijak neobvyklé - bušící srdce, koktání a častý třes.
Někteří z mladých migrantů už nemají kontakt s vlastními rodinami, a ti, co ho mají, ho mohou kdykoli nečekaně ztratit. Přesto tu panuje dobrá, téměř veselá atmosféra. Během nedávného odpoledne kolem stolu při obědě létaly vtipy v arabštině, paštunštině i v útržcích nově naučené němčiny. "Koneckonců to jsou teenageři," říká dobrovolnice Hilde Müllerová-Zehentbauerová, která tu jednou týdně vede výtvarné hodiny.
Učitelka němčiny Judith Pasquayová, která vyučuje každé dopoledne čtyři hodiny, dodává, že tihle chlapci jsou nejposlušnějšími žáky, jaké kdy měla. "Jsou vděční, že jsou tady. Chtějí se učit. Je to radost," uvedla. Jejím hvězdným studentem je šestnáctiletý Šahín Kamal z kurdské části Sýrie. Šahín sem dorazil před pěti týdny a mluvil arabsky, kurdsky, turecky a trochu anglicky. Teď už zvládne základní konverzaci v němčině - a pravidelně Schacherbauera poráží v šachách.
"Šach mat," hlásí hrdě po nejnovějším šachovém triumfu. Šachy mě naučil hrát bratr, říká. Bratr mu moc chybí. Chybí mu domov. Jako spousta těch, co jsou v tomto středisku, zoufale doufá, že se k němu jeho rodina bude moci připojit, jakmile bude mít dokumenty. Pro chlapce, jako je Šahín je ale čím dál tím těžší splynout s německou společností, protože jich tu je teď tolik.
Mnozí budou nakonec žít s dalšími uprchlíky v takzvaných domech pod dohledem. Těmi, kdo jsou systematicky přidělováni do pečovatelských rodin nebo dětských domovů, jsou jen dívky a děti mladší deseti let.
Réza odjel do dětského domova už den po svém příjezdu a na pokoji bydlí s německým chlapcem. Teď je mu osm a chodí do běžné základní školy. Je dobrým žákem. Tužky v penálu má srovnané podle barev. "Už teď je víc německý než leckteří Němci," žertuje jeho pečovatel. A dodává, že Réza dělá pokroky. Někdy už se mu podaří usnout bez pláče. Když mohl každý týden mluvit se svou matkou, bylo to ještě lepší. Ale minulý měsíc ztratili kontakt.
Réza doufá, že to znamená, že už je na cestě. "Řekla, že přijede," řekl. "Slíbila mi to."
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.