Dominantní postavou politické Evropy byla Angela Merkelová. Svou politikou nikam nespěchat a problémy "vysedět" se jí podařilo dokonce zkrotit činorodého Nicolase Sarkozyho.
Merkelová byla v politice ženou roku. Její velikost spočívala v neuvěřitelné šikovnosti měnit diametrálně názor a v intenzivním využití slabosti druhých. Francouzský president Nicolas Sarkozy, její partner v eurointegraci, se dal až po dlouhých měsících přesvědčit o tom, že nelze pumpovat peníze do režimů, které vystupují naprosto nezodpovědně ke správě svých financí.
Mezinárodní inkarnace světice německé kuloárové politiky Merkelové dostala v boji se zlým drakem hrozícím pozřít bruselský spolek označení "Merkozy". Jistěže za to nemohla, ale za její vlády svět kupoval miliony a miliony iPhonů a laskal iPady, jejichž vynálezce a geniální provozovatel firmy Apple Steve Jobs v říjnu v Kalifornii zemřel.
Do střední Evropy kromě toho dorazila móda domácích "presovačů" na předražené kávové porce v kapslích. Lidé kupovali a neslyšeli, jak zubatá Krize před jejich dveřmi lákala: "Kupujte, holoubkové, kupujte, nepospíchám, pár měsíců se zdržím a všechno to najdu v bazaru."
V Evropě byl v roce 2011 benzin nejdražší, třebaže světová cena ropy nebyla tak vysoko jako v létě roku 2008. Jinde na planetě překonávaly ceny základních potravin všechny rekordy a drahota v arabském světě byla jednou z příčin nepokojů, které na řadě míst vedly ke změně vlád a k občanské válce.
Role Německa se v době krize evropského megaspolku stala dominantní a osa Berlín-Paříž znovu potvrdila, že bez ní není na kontinentu integrace - a asi ani míru. Merkozy se postavil eurokrizi čelem. Nejprve sice zadem, to když vychytralá Merkelová nechtěla slyšet o cpaní miliard do chřtánu bank ve státech, které odmítly samy ručit za své dluhy. Stanovuje to ostatně prapodivná lisabonská smlouva, nejtřpytivější velešperk evropské diplomacie od vestfálského míru.
Sarkozyho proměna
Je pozoruhodné, že právě Sarkozy, který vedl v roce 2011 úspěšné války na Pobřeží slonoviny, v Libyi, dával honit kajdisty po Sahaře, rýpal do Sýrie a Somálska či poslal k šípku Erdoğana s jeho novoosmanskou expanzí, si doma kopal hrobeček.
Do prezidentských voleb příštího roku vykročil výzvou ke spořivosti, odkazem na německý hospodářský model a spojenectví s říší na východ od Rýna.
S vervou, jako by nechtěl zastávat prezidentský úřad podruhé, odsoudil 35hodinový týden a nízký důchodový věk zavedený socialisty - a ti byli na koni: zaprodává Francii Němcům. V projevu v Toulonu začátkem prosince dokonce prohlásil: "Celá má práce spočívá v tom, abych Francii přiblížil systému, který funguje; německému systému."
Zato zajistil Francouzům likvidací Kaddáfího blízké plynové a ropné zdroje, takže na rozdíl od Němců se Francouzi nemusejí pitvořit před majiteli sibiřských surovinových pokladů.
Euforie z toho, že smlouva porodila hospodářsky silnou šelmu, dávno vymizela a veškeré naděje proměnila v klubíčko vykulených kocourků ze všeho, co se kolem nich děje: z toho, že mlíčko je, i z toho, že není.
Nejbrutálnějším příkladem v Evropě bylo Řecko. Zůstane záhadou, proč velmoci braly do Evropského společenství a eurozóny stát, jehož vlády všech barev a celkové jeho uzpůsobení nebyly schopny vybírat daně, stát nemá katastrální úřad a finanční kontrolu a odhadem čtvrtina práceschopné populace je na výplatnici státu, který desetiletí žil nad poměry z příspěvků ze zahraničí.
Z hlediska Evropské unie se v roce 2011 ukázalo, že novohelénská demokracie je západoevropským představám o státnosti vzdálena stejně daleko jako země na jižním břehu Středomoří. To znamená, úplně cizí...
Německy s francouzským přízvukem
V kolech kolem schvalování lisabonské "ústavy" před dvěma roky si tanečníci šlapali po nohou, když se ujišťovali o tom, jak je hezké stát na jednom parketu. Lidé načuchlí velikášskou europolitikou se dušovali, že bez těch metráků papíru by nebylo pokroku v evropské integraci.
Letos se do kola nepustil nikdo. Právě naopak, aktéři přešlapovali u baru a raději ani nemluvili o tom, co všechno ze svatosvatého "lisabonu" porušili. Věděli ale celý rok, kdo to musí zaplatit: přece Němci, vždyť ti mají peníze! Hořkost toho euroboogie byla o to větší, že Německo ani zdaleka nepatří mezi státy splňující maastrichtská kriteria a že je zadluženo po uši; k jeho štěstí nikoli však nad hlavu.
Kdysi intenzivně probíraná a zavržená "Evropa dvou nebo více rychlostí" se začala vracet v hlavách politiků jako ne tak špatný nápad. Spekulovali o jakémsi "severním euru" pro země vyspělé, ale v prosinci dali na francouzsko-německý návrh zpřísnit společnou kontrolu národních rozpočtů.
Odkladiště, nebo honorace
Aby světu potvrdili, že jsou opravdu nepoučitelní a ochotni kdykoli skočit z mostu na beton, uvázali si na krk další balvan: dohodli se na "posílení" unie hospodářsky a společensky lavírujícím Chorvatskem.
Co se stane s eurozónou a celou unií, zda například někdo bude muset z kola ven, si netroufl koncem roku nikdo odhadnout. Z unie se stalo něco jako Spojené národy. Bohatí platí chod, ale když se hlasuje, nestačí se divit.
Platí za své ideály o solidárnosti a chudáci ostentativně mávají svou rovnoprávností financovanou z cizích kapes. Stejně jako agentury Spojených národů používají chudé vlády institucí bruselského spolku coby přilepšení k národnímu důchodu a práci v nich berou jako pěknou trafiku pro své zasloužilé členy.
Naopak ty státy, které unii financují, často používají Brusel za odkladiště politiků spíše nepohodlných.
